Vejdu do kuchyně, kde zády ke mně stojí manžel a naprosto soustředěný oťukává špičkou boty jednotlivé dlaždice. Některá mu občas odpoví skřípavým zvukem zpět. Ach jo, zase se bojí, že prasknou. A asi se to opravdu stane. Jenže, já to neopravím…

Mělo by se s tím něco udělat

Je květen a na dnešek mám naplánováno, že zasadím kytky na terasu. Chystám se na to už týden. Žádné dlaždičky se mi řešit nechtějí. Manžel zjistí, že stojím za ním. Otočí se. Hm, ten pohled znám. Obavy. Sklopím zrak k dlaždičkám a vzdychnu. Spáry jsou popraskaný, sype se z nich divný písek a fakt to nevypadá moc dobře. Pokud se tomu nepověnujeme, hrozí, že budeme muset vyměnit víc než jen spáry. Tak jo, najdeme nějakého řemeslníka. Ale kde? Takový malý drobek je pro většinu víc přítěž než zakázka. Vylezu na terasu.

Přání plníme obratem

Vrtám se v hlíně, když tu vidím sousedku pod námi. Dáme se do řeči. Po chvíli se ukáže, že má zrovna v bytě řemeslníka, jež opravuje, ano, spáry. Neváhám a beru si kontakt. Za pár okamžiku si to jde k nám chlapík omrknout. „Jo, to půjde,“ přeměřuje si zkušeným okem plochu. „To je tak na jedno odpoledne,“ dodává. Kuju železo, dokud je žhavé a vytahuji diář. Domlouváme se na další úterý. Vše si donese, naším úkolem je jen vše z podlahy odstranit. Hurááá. Akce.

To jsem chtěla?

K mému překvapení chlapík doráží načas. Stoupá ve mně sebejistota, že tohle rozhodnutí ke změně bylo správné. Děti nadšeně usedají na linku a těší se na představení. Nevím, co přesně očekávám, ale cítím, že změna je na dosah. Opravdu se to děje. Pán zvedá jakési dlátko a vrazí ho do první spáry. Pominu zvuk jako u zubaře, ale prach, který se zvedne mě lehce znervózní. Při čtvrté spáře, kdy už vím, že vedle dlátka následuje ještě něco typu nožík, kterým se spára vydlabává už mi tuhne úsměv. V polovině kuchyně pochopím, že jsem přípravu na změnu podcenila. Prach pokryl úplně všechno, co není hermeticky uzavřeno. „Proč jsem to dělala, vždyť to ještě nebylo tak špatný!“ kvílím.

Bez dechu

Po čtyřech hodinách je hotovo. Na mnoha frontách. Já, děti, pán, kuchyň, předsíň, šuplíky s nádobím, okna, lustr a vše na co mi padne zrak je pokryto šedým popílkem. Pompeje, bleskne mi hlavou. Nemůžu pořádně dýchat. Nervózně sleduji hodiny, protože mám za několik desítek minut být na semináři o dechu. Pravděpodobně se tam udusím. Prchám z bytu vytřepajíc z vlasů zbytky toho bordelu. Pán prý přijde zítra to vyspárovat. „Tmavě šedé, že?“ volá za mnou ještě na schody. Přitakávám.

Tak takhle jsem si to nepředstavovala

Každá změna je proces, opakuji si ezoterickou poučku při každém pohybu hadru. Vodu jsem už měnila alespoň 20x, a to jsem teprve v půlce. Dnes pán přijde spárovat a má to být čisté. Jak to udělat už mi zamlčel. Opět dorazí načas. Tentokrát se však musím do úsměvu nutit. Není viník, přesto se na něj zlobím. Za své rozhodnutí. Spárování se ukazuje jako zdánlivě čistší proces. Kus nějaké hmoty se smíchá s vodou a vpatlá dovnitř. Uhladí se to, přejede hadrem a hotovo. Za chvíli náš byt vypadá jak po zásahu šíleného malíře. „Teď to nechte alespoň dva dny vyschnout,“ uzemní mě pán. Cože? „A hlavně na to nešlapejte,“ dodá s klidem, dívajíc se do mých vytřeštěných očí. Já to pak přijdu zkontrolovat a dodělám zbytky. Nechává mě stát uprostřed té spouště. Tak tuhle změnu mi byl čert dlužen, skřípu zubama.

Ne každá změna je plánovaná

Vybavím domácnost bačkůrkami a mají nakázáno skákat mezi spárami panáka. Je to pro ně překvapivě zábava. Spáry poctivě schnou a my hopsáme. Spáry stále schnou a já se občas někde zastavím, neboť ta barva se mi zdá zvláštní. To bude asi tím, že je čerstvá, ujišťuji se a skáču dál. Spáry poctivě doschly. A barva spárovačky se od původní vize hodně vzdálila. Místo tmavě šedé na mne kouká bílá. Stojíme s manželem proti sobě a oba tušíme, že něco nešlo podle plánu. Strávím krásné tři hodinky mytím podlah a když skončím, je jasné, že něco hodně nešlo podle plánu. „Tys mu dala blbou spárovačku,“ je na mě nepřjemný manžel. „Ne, nedala,“ snažím se obhájit. Ale je to marný. Podlaha je hodně jiná. Lekáme se. Všichni. Bojíme se přiznat, že je to fakt průser. Víme, co by následovalo. Výměna spárovačky…

Falešná spokojenost

Po týdnu se už téměř přesvědčíme, že to takhle chceme. Já, protože už nechci vytírat. Chtěla jsem změnu, změna přišla, a tak si to musím vyžrat. Manžel, protože v celé akci moc nefiguroval, tak nechce prudit. Chlapík zazvoní, já otevřu dveře a… „Tedy to se to nějak divně vybarvilo, to musíme změnit,“ oznámí mi místo pozdravu pán poté, co mu oko padne na ten výtvor. Ano, víme, že má pravdu. Jenže. Celé znova? Kruci, vždyť ta změna už proběhla! Možná to nebyla ta správná změna, bleskne mi hlavou. Mlč, zavrčím na sebe.

Změna je výzva

Tak jo, jdem do toho podruhé. Tentokrát jsem už šuplíky oblepila, dětské plyšáky dala z dosahu a lego zavřela do skříní a pěkně obalila potravinovou fólií. Dobrodružství, dějství druhé, může začít. A začalo. Jedeme koupit spárovačku požadované barvy. Místo 15minutové záležitostí tam strávíme hodinu a půl. Spadnou jim totiž počítače. To nevymyslíš. Koukáme na náš balíček, který nám nemohou vydat, protože jejich systém je kaput. Mám hlad a chce se mi čůrat. Kdo chtěl krucinál ty spáry měnit? Nakonec spárovačku získáme a jedeme domů. Tentokrát tam chlapík stráví celý den. Zvládne podlahu nejen vykuchat, ale i zapatlat. Bačkůrky už máme nachystaný.

Že by už? Nééé

Po třech dnech se vrhám k podlaze a myju a myju a myju. Dobré je, že na mne skutečně vykoukne požadovaná barva. Haleluja! Jenže, někde na mě také vykouknou díry. Málem mě omejou. Kusy spárovačky vypadaly. Volám to chlapíkovi. Jo, to se prý stává a on to přijede opravit. Děti stráví kreativní odpoledne tím, že vyznačují, kde je jaká díra. Odcházím na seminář dechu. Netušila jsem, jak moc to bude tematické.

A nechceš se to naučit?

Vracím se domů. Podlaha nese stopy zásahů. Spáry vypadají kompaktní. Raduji se. Že by, konečně? S nadějí hledím na celistvost spár a hřeje mě u srdce. Tak jsme to dokázali. Změna je tu. A ani to moc nebolelo, zkusím se ošálit. Pak se otočím a zjistím, že zapomněli udělat jednu řadu. Díváme se s manželem na sebe. Konverzace beze slov. Potřetí? Ne. „Nechceš se to naučit sama?“ zeptá se nakonec. A já si uvědomím, že na hrubé a střední práce si můžeme někoho najít, kdo nás provede nebo to za nás opravdu udělá, ale na ty poslední detaily, na ty už musíme jít pěkně sami.