„Nebude pršet?“ schytala jsem otázku poté, co jsem oznámila, že vyrážím na výlet. Mrkla jsem z okna. Nebe slibovalo nejen déšť, ale i konec světa. Odpověď jsem zvažovala asi dvě vteřiny: „Možná.“

Obula jsem si boty a vyrazila. Nebe bylo fascinující. Těžká mračna propouštěla právě tolik světla, aby obilí na polích dostávalo zlatavou barvu, tráva se stala ještě zelenější a celková atmosféra byla nabitá energií. Cvakala jsem spoušť snad na každém druhém kroku. Tak uhranutá a nenasytitelná jsem tou „nebezpečnou“ krásou byla. Mraky nás svou přítomností osvěžovaly celý den a já na ně nepřestávala zírat.

Z deště ani konce světa nakonec nebylo nic. Já si po cestě domů uvědomovala, že je na nás, jakou roli vnějším kulisám dáme. Náš vnitřní příběh na nich paradoxně až tak nezávisí. Mohou však ovlivnit, jak jej snášíme. Naši výletní trasu jsme pořád musely ujít, a to bez ohledu, jak krásné mraky (ne)máme nad hlavami, neulehčilo nám to cestu tím, že by nás nohy bolely méně, ani nám mraky (jakkoli fascinující) neobstaraly jídlo. Z mraků jsme se však mohly těšit anebo jsme se jich mohly po celou dobu bát (ano, deštník jsem s sebou měla, i pláštěnku) a třeba taky kňučet, že v červenci je jen 16 stupňů.

Napadá mě, že možná díky vnějším dramatům si svého vnitřního světa víc všimneme nebo se nám možná podaří na chvíli od něj utéct. Ať je to jakkoli, já oceňuji, že mám možnosti obě. Někdy je totiž sakra dobře, že mohu od svého vnitřního pnutí na chvíli utéct do vnějších krásných dramat nebo naopak díky vnitřní jistotě projít náročnějšími chvílemi, které se dějou okolo mě. Jen si teď nějak nepomotat co je co a hlavně nepřikládat vnějším dramatům jiné role, než ve skutečnosti mají. Zda bude zpříjemňovačem nebo znepříjemňovačem osobního příběhu je prostě na mně.