Ještě není tak docela po dešti a my vyrážíme ven. Vyvětrat nejen naše těla, ale hlavně nechat odvát všechny ty emoce, které jsme do sebe stačili doma nahutnit během společně strávených chvil. První kroky jsou tak trošku napnuté a rozevláté. Vlastně jsme docela líní a moc se nám nechce. Už po několika minutách je jasné, že vylézt ven do toho mžení byl dobrý tah.

Strávíme pár mokrých chvil na hřišti, obalíme boty bahnem (snad jen bahnem), trošku ofoukneme, nacpeme si kapsy kaštany, v ruce držíme první zbarvené listí. Nakonec se rozhodneme ještě pro menší procházku. Švitoříme, děti cosi vypráví, ptají se, zkoumají svět okolo nás. Vše je zajímavé. Nespěcháme. A pak se to stane. Před námi se objeví louže.

Zježí se mi chlupy na zádech a v hlavě jasný obraz dítěte skákajícího do té mokré obludy. Aniž si toho všimnu, právě došlo k velkému nárazu dospělého světa na ten dětský. Zatímco já v louži v první chvíli vidím nepřítele, dítě bezelstně zírá na možnosti, co s ní. Pomaličku se přibližuji a uvědomuji si, že mám oči rozšířené a nemrkám. Mrknu tedy. A obraz se změní. Jako kouzlem. Syn stojí nad louží, zamyšleně do ní kouká a pak jednoduše pronese: „Koukat do louže je jako padat do nebe.“ A odhopská zase dál.

Nad louží teď stojím sama. Padám do nebe. Uvědomím si, že je jen na nás, jak se na věci díváme. A že zenová moudrost nevyžaduje dlouhé meditační techniky a pobyt v osamělosti jeskyně. Stačí být jen otevřen tomu všednímu, co nás obklopuje a přistupovat k tomu vždy s naivitou a otevřeností dítěte, které dá tomu okamžiku šanci jej oslnit.