Je to pár let, co jsme se vraceli domů z nějakého hřiště. Zrovna jsme míjeli malý parčík, který je kousek od našeho domu, když se syn zarazil. Zahradníci se zde ten den evidentně hodně činili a nejen tráva, ale i křoviny a stromky dostaly jarní sestřih.

Koukáme na to. Syn se najednou rozběhne směr křoví. Stačím jen vyjeknout: „Pozor na hov***a,“ ale je mi zároveň jasné, že instrukce přišla pozdě. Syn stojí uprostřed křovisek a rozhlíží se. Pak se nadechne a důležitě systematicky prochází řadami keříků sem a tam. Hlavou mi sviští obavy z klíšťat, psích pokladů a kde jakého nebezpečí. Už už chci volat, ať toho nechá. Něco v jeho výrazu mě ale zarazí.

„Copak děláš?“ ptám se rezignovaně.

„Mám práci,“ zahlásil šišlajícím, ale sebejistým hlasem.

A co máš za práci?“ zvedám zvědavě obočí.

„Hladím stromy,“ odpoví bez zaváhání.

Zůstala jsem stát, přestala mít civilizační strach a jen se dívala na tu samozřejmou vzájemnost bez podmínek. Od té doby i já občas pohladím nějaký strom. Prostě „jen tak“.