Živě si pamatuji, jak nás v určité třídě rozdělili na dívky a chlapce. Ještě u tělocviku to naše holčičí sekce celkem vítala, ale jakmile nám byl přidělen předmět vaření a péče o dítě, řada z nás šla jsem do mdlob. Ta klučičí dílna byla totiž mnohem zajímavější! Zatímco my se učily ušlehat šlehačku (skvěle jsem tvořila máselnou hmotu), přesvědčit knedlík, aby kynul (obvykle zatvrzele zůstával zatvrzelý), vtěsnat panenku do látkové (ano látkové) pleny, případně ji bez utržené hlavičky převléct a nasoukat do zavinovačky, kluci měli mnohem dobrodružnější program. Přicházeli s výtvory a úrazy, které jsme jim záviděly.

Časem jsme se dočkaly. I my dívky jsme byly vpuštěny do dílen. Po druhé hodině jsem nicméně pochopila, proč našemu učiteli škube v oku pokaždé, co viděl některou z nás „pracovat“ s nářadím. Zejména použití pily bylo unikátním hudebním zážitkem. Ubohý nástroj se povážlivě přehříval a vydával opravdu tklivé zvuky. Ne vždy jsme si také vzpomněly, na kterou stranu se povoluje či utahuje, takže často něco prasklo nebo naopak upadlo. Svět nářadí si nicméně ponechal svou tajuplnou atmosféru. A pak plynul čas.

Úřednická kariéra příliš zkušeností s nářadím nevyžadovala. Psací stroj, později klávesnici od počítače a razítka jsem ovládala skvěle. Občas jsem sice poštu nedonesla do správné kanceláře nebo netušila, kam zmizel náměstek, ale to byly jen drobné trable, které se s pilou či nebozízkem nedaly srovnat. A i ty zmizely, jakmile jsem kariérně povyrostla. S příchodem dětí se situace změnila. Chvíli jsem oceňovala tu péči o dítě, i když za tu dobu se plenky i přístup k dětem rapidně změnil. Jakmile odrostly do fáze vyrábění, pochopila jsem, že dílny jsou zpět. Domácnost se začala nápadně rozrůstá o různé atributy dílny, a letos došlo na vyšší kalibr. Vrtačka. Už se těším na dobrodružství, která spolu zažijeme. Snad její píseň nebude tklivá.