Než jsem se ocitla doma s dětmi, bylo pro mne slovo meditace víceméně slovem vyvolávajícím hluboký povzdech. Jakmile jsem zaslechla někde meditační zmínku, vytanula mi na mysli představa jogína, který sedí se zamotanýma nohama a přitroublým úsměvem někde na studené podlaze. Prostě něco, co v běžném životě nejde upotřebit. Jak přišly děti a nové výzvy, pochopila jsem, že meditace může být způsob uvolnění a hlavně, že meditace není jen sedící jogín.

Setkání s duchovnem

Život si se mnou párkrát zahrál ruskou ruletu. Naštěstí však ve finále zatím nebylo nabito a já mohu pokračovat ve své životní pouti. Jednou z vypjatých situací byl i příchod dcery, kdy následné události a selhání standardní lékařské péče vedly k zemětřesení v mých hodnotách i důvěře k systému. Byla jsem okolnostmi doslova natlačena k rozhodnutí rozhlédnout se po alternativních možnostech. Jak jsem ochutnávala nový svět, přivedlo mne to i na cestu vedoucí k pochopení sebe samé.

Filozofie meditace s přesahem do praxe

Narazila jsem na různé filozofické, náboženské, osobnostní či energetické nauky, z nichž každá pro mě měla své poselství. Postupně jsem začala chápat, že cesta není v následování jedné konkrétní (i když věřím, že je to v mnohém jednodušší), ale v inspiraci a objevování vlastních možností a souvislostí. K tomuto objevování je však třeba prostor. Nikoli venku, ale uvnitř sebe. A zde nastal kámen úrazu. Jak se to dělá? Vymyslet lze kde co, pochopit lze kde co, naučit se lze kde co, ale jak to prožít? Někdy v této fázi jsem narazila na meditaci.

Posezení není vždy meditace

Už jsem věděla, že (a proč) se sedí v určité poloze a specifickým způsobem dýchá. Má to vést ke zklidnění mysli a uvolnění těla. Věřím, že existuje mnoho lidí, kterým tyto typy meditací pomáhají. Já mezi ně však nepatřím. Místo klidu mě popadal vztek, místo uvolnění křeč v nějaké končetině. V době sezení jsem v hlavě vymyslela jídlo na tři dny, zhodnotila poslední týden, a ještě stačila počítat požadovanou dávku dechu. V lepším případě jsem „jen“ usínala. Když jsem tedy poprvé jela na nějaký seminář, kde se zmiňovala i meditace, rozhodla jsem se, že se půjdu raději projít. Pak přišlo rozčarování. Při meditaci se tam nesedělo! A hlavně, vůbec to jako meditace nevypadalo, a přitom jsem se tak moc zklidnila.

Meditace: techniky pro běžný život

V rozšířeném významu chápu meditaci nejen jako cestu k vnitřnímu klidu, ale zejména ke svým zdrojům. Jakou techniku zvolíte má podle mne čistě osobní ráz. Cílem je alespoň na chvíli opustit prostor analytického myšlení a zacítit intuici. Tento prožitek nelze vymyslet. Jakmile jsem se oprostila od „dělání“ technik, objevilo se spousta činností, které k tomuto efektu vedly. A nejlepší na tom je, že jsou úplně obyčejné. Inspiroval mě ten seminář – meditací bylo mytí oken. Jak tedy „medituji“?

1. Práce s hlínou – jakákoli péče o květiny, byliny i jedlé rostliny (ruční likvidace mšic, otrhávání suchých listů, zalévání, vůně hlíny i rostlin…) tvoří prostor v mé hlavě.
2. Procházka v přírodě – sledování jednoduchých podnětů jako je tvar kůry stromu, prosvítající slunce, cestička v trávě a nebo brouk na malině, křupání sněhu nebo šustění jehličí, barevnost listů, vůně místa, teplota vzduchu, pozorování reakcí těla.
3. Přebírání lega – mezi zřejmě nejšílenější záležitost v mém případě patří úklid lego kostiček. Jejich roztřiďování do krabiček zaměstná mou mysl natolik, že se myšlenky ztratí. Stejně jako čas.
4. Tanec – velkým překvapením pro mne bylo, jak obrovskou meditací může být „obyčejný“ tanec. Přidaly se i děti a byl z toho skvělý šrumec.
5. Horká vana. Jednou z technik, která mě baví, je koupel. Někdy si tam beru knížku, jindy jen čvachtám prsty a poslouchám zvuk vlnek. A stejně jako vlnky, i mé myšlenky někam odplují.
6. Omalovánky. Nejsou to umělecká díla, ale soustředění se na tvary, poslouchání zvuku pastelky či sledování kombinace barev umí opět utišit plánovací analytiku mé mysli.
7. Každodennost. Mytí nádobí, mytí oken, vytírání podlahy, míchání vajíček… Ne, skutečně si nedělám legraci. Jsou okamžiky, kdy se přistihnu, jak svou maximální pozornost věnuji právě tomu, co dělám. Může to být i žvýkání jídla. Nejsem myšlenkami jinde. Jsem totiž myšlenkami nikde. Jsem jen v tom místě, kde momentálně jsem. Zjistím, že na obličeji mám ten „přiblblý“ úsměv jogína. Jen nesedím v lotosovém sedu.

Ne vše musí být technika

Určitě se najde znalec, který umí tyto jednoduché činnosti navléknout na oficiální techniku, já jsem však spokojená s tím, co mi život sám nabídl. Někdy mě překvapí, co všechno naprosto běžně dostupného může ke klidu vést. Pro mne tyto „výlety k sobě“ nejsou útěkem od problému. Jsou spíš takovým poodstoupením, výstupem na horu, odkud si situaci v klidu prohlédnu, napiji se ze studánky čisté vody a vydám se posilněna zpět. A kousek té vody i klidu si nesu v sobě. A když zase přijde žízeň, vím, kde ji hledat.