Princip strachu z bílého papíru se mi v životě opakovaně vrací. Nečekaně a občas i tak trochu plánovaně – jako skvělá výmluva, proč něco nemám začít. Bílý papír je pro mě totiž symbol začátku. Mám plochu a je na mně, co s ní udělám. Jenže k prvnímu kroku je třeba odvaha. Odvaha přijmout i „porážku“. Přesto je ten první krok z celého principu asi nejdůležitější. Je právě tím, co nazýváme motivace.

Jasné plány a skutek utek

Mám velmi bujnou fantazii. I knihy nečtu tak docela ve slovech, ale rovnou se mi zjevují obrazy, příběh doslova prožívám. Možná proto raději čtu, než se dívám na filmy. Nicméně v hlavě se mi toho honí dost. Ne vždy je to obtěžující, někdy je to nesmírně zajímavé. Jenže pak to vyžaduje ten první krok. Vymyslela jsem na sebe skvělou uhýbací strategii: Nejprve si připravím vše, co potřebuji. Začnu zuřivě vymýšlet nějaké ptákoviny, co nutně ještě potřebuji, aby. Původní myšlenka, zdroj energie i radosti se začne rozplývat. Nakonec zbude pokrčení ramen.

Váhavý první krok a koukání z okna

Když už je tlak myšlenky tak silný, že opravdu potřebuje „porodit“, nezbývá mi nic jiného, než zasednou a tvořit. Papírem samozřejmě nemusí být fyzická a-čtyřka, ale prázdný dokument, látka na šití, obrázek na vymalování, bezlepkový koláč… První čárka je na světě. Přijde ohromná úleva, že mé tělo vykonalo nějakou činnost, která v té duchovní sféře už je hotová. Jenže s úlevou přichází další možnost úniku. Tak jo, evidentně to půjde, ale kdo řekl, že teď? Přistihuji se, že místo psaní článku sleduji novinky na mobilu, veverku ve větvích nebo prach, který by se měl utřít.

Motivace: Alespoň tenhle krok

Postupem času jsem na sebe vymyslela spoustu her, proč něco neudělat hned, i když tělo dávalo jasné signály, že je připraveno na akci. Intuice byla přítomna, mysl se těšila a najednou vstoupilo „něco“, co to všechno přerušilo. Kéž bych mohla říci, že výsledkem byla spokojenost, že jsem vnitřnímu úkolu unikla. Ne, následovaly výčitky a plané sliby, že určitě zítra… Jenže takových zítra bylo časem tak moc, že má nálada šla „z ničeho nic“ ke dnu a únava vládla mým dním. Pak jsem si jednou přečetla radu pro lidi, kteří trpí depresemi. Zněla jednoduše: „Tak ještě dneska. Zabiju se až zítra.“ Já si jí převedla na sebe: „Alespoň tento krok. Odložím to až zítra.“

Bojím se, že budu naštvanej

To, že s celou situací budu muset něco skutečně dělat se ukázalo v momentě, kdy tyto techniky začaly využívat i moje děti. Najednou bylo velmi těžké je přimět/motivovat k akci. Bylo jedno, zda se jednalo o učení, kolo, kreslení nebo sázení rostlin. Vykrucování bylo velké. Obě z dětí mají vlastní techniky, jak mě na celou problematiku upozornit. Zatímco syn se předem bojí, že se to nepovede, dcera sice první krok udělá, ale vzteká se hned u druhého (maximálně u třetího). Výsledkem rozhodně není harmonie.

Když ty to umíš, mami

Zajímavý byl okamžik, kdy jsem se podívala na celkový mechanismus mého chování, co vlastně cítím za emoci za tím odkladem začátku. Byl tam určitě strach z chyby, touha nezklamat, strach se ukázat a mnohé další. Je víceméně jedno, odkud tyto mechanismy a emoce pocházejí, zda z dětství, dospívání, dospělosti… Hlavní však byla několikrát zopakovaná věta, spíš povzdech dětí, proč něco nejde: „Když ty to umíš, mami.“ A přitom já to tak necítila…

Motivace: Chci a zkouším

Odpovídala jsem nejprve: „Ale, neumím.“ Též s povzdechem. Protože moje mysl mě odvedla do vysněného ideálu nehmotného světa snů. Jenže pak jsem se jednou zastavila. Koukla na ně a odpověděla jinak: „Ano, tohle umím. Hodně krát jsem to opakovala a dostala se až sem. Stále ale zkouším, zda by se dalo naučit ještě něco k tomu.“ Odtajnila jsem proces, že to není „bum“ a vím (bohužel nesedím pod jabloní a nejsem Newton). Spíš je to spousta malých krůčků, které někam vedou. A občas je ta cestička slepá. Jupí za to, alespoň vím, že sem už chodit nemusím. Zůstat tam a plakat však nepomůže.

Jak motivovat děti?

Začala jsem děti upozorňovat na úspěchy, kterých dosáhly. Ne pochvalou nebo vyzvednutím nějakých speciálních kvalit (a že vím jako správná matka, že jsou samozřejmě geniální), ale ukázkou toho, že dnes už něco jde mnohem lépe, ačkoli předevčírem to dřelo. Možná i ten sen z hlavy dostal reálnější podobu v hmotném světě. Ukazovala jsem zpětně na ty krůčky, co musely udělat a občas něco zkazit a třeba i vzdát, aby přišly na to, že to potřebují jinak. Jak moc bylo důležité si z lega postavit několik fantazií, aby se pochopil princip nějakého výrobku. Jak moc bylo třeba naučit se slovíčka z angličtiny, protože teď při hře v angličtině mi najednou je vše víc jasné.

Existuje motivace?

Myslím si, že motivace jako taková neexistuje. Spíš odvaha udělat ten první krok. A pak další krok a další… Svým způsobem jsou vždy první – vždyť jsou do neznáma. Zároveň ale kromě cesty vpřed je důležité se občas zastavit a podívat, kam mě ty kroky donesly. A také je velmi důležité se podívat dozadu. Ne na chyby (to je spíš učební materiál), ale na tu cestu samu, která teď vypadá jasně. Zkusit si vzpomenout na emoce, které v danou chvíli byly přítomny a podívat se na ně se znalostí současnosti. Žádný krok nebyl zbytečný, žádná chyba nešla obejít, každý okamžik tam patřil. Bez nich bychom totiž nebyly zde, před dalším bílým papírem a dalším prvním krokem.