Ta věta se zdá tak logická, tak samozřejmá, tak instruktážní. Splň povinnosti a dostaneš odměnu – zábavu a radost. Jenže tahle věta paradoxně vůbec není v souladu s naším emočním nastavením. A překvapivě není návodem, jak se dostat k radosti. Mně osobně trvalo více než 35 let uvědomit si, že práce může být i zábava! Tedy, že to nejsou dvě oddělené entity. A teprve jejich spojení je tím, co přináší energii a radost.

Honem na povinnosti

Větu: „Nejdřív práce a pak zábava,“ jsem slýchala tak často, že jsem ji přijala jako „zákon“. Má pravdu v tom, ze proces ukončování, například započaté činnosti, je do určité míry osvobozující (nemusíme na to myslet a neztrácíme tedy energii). Ale upřednostnění „povinností“ alias práce před jakoukoli jinou činností je podle mne cesta do pekel. Respektive chápat svět jako jednu velkou povinnost ke splnění už peklo je. Povinnosti totiž nikdy nekončí, jsou kontinuální a ukončit je (na rozdíl od aktivity) prostě nejde. A naše podvědomí to ví. Takže vlastně nemáme nikdy hotovo! Zvyšujete výkonnost, i počet splněno, ale spokojenost nepřichází. Místo toho se objevuje pocit viny, když náhodou pocítíte radost…

Kde je úsměv?

Množství úkolů v mém diáři tvoří krásný barevný svět. Pro mne to často byla brzda radosti. Jak se mohu radovat, když tam je toho ještě tolik ke splnění? A na tolik dní dopředu! Je třeba se stresovat včas. Nejdřív práce, přeci! Vytáhnout si knížku či odjet jen tak na výlet bylo v určité životní fázi skoro nemožné. Ještě tohle musím stihnout! Zastavila mě až operace slepého střeva. Ze dne na den jsem nemohla nic z věcí, které jsem do té doby tak usilovně honila. Z kolotoče povinností jsem vypadla na téměř měsíc a zjistila, jak moc jsem se chytla do falešné představy, že bez splněných povinností nepřijde radost. Já ji totiž najednou pociťovala, ačkoli jsem své povinnosti nemohla plnit.

Výkonná matka s povislými koutky

Změnila jsem životní styl a odešla do nové práce. Chvilku jsem se držela hesla práce a radost napůl. Pak ale přišly děti a s nimi různé nové (!) povinnosti. Analytický mozek nabádal, co všechno je třeba splnit, jinak zítra nevyjde slunce a nikdo nebudeme šťastní. Protože dětství dcery bylo hodně náročné, bylo té práce opravdu dost. Zvládala jsem povinnosti, ale radost se nedostavovala. Ubitá a zoufalá, to byly hlavní emoční stavy té doby. Občas jimi problesklo sice něco pozitivního, ale hned následovalo: „Ještě musím…“

Všechno je povinnost a práce!

A stalo se něco nečekaného. Mezi „povinnosti“ se začaly řadit naprosto běžné denní činnosti. I ty, co mi dříve přinášely radost… Intenzivní rozčarování přišlo spolu se školou. Zjistila jsem, jaký mám rozsah hlasového fondu, kolik ironických výrazů jsem schopna použít v 5 minutách, aniž bych se opakovala, a že tik v koutku přijímám téměř jako samozřejmost. Jenže škola je super-povinnost, ne? Takže to chce víc úsilí. Cítila jsem, že něco je „špatně“. Trápilo mně to, protože místo „šťastné rodiny“ jsme byly rozhádaná bandička individualit.

Ty ještě pracuješ?

Jednoduchá otázka manžela v deset večer spustila nečekanou vnitřní bouři. „Jéje, co teď?“ snažila se uchopit situaci mysl. Práce je přeci povinnost, proto by měla být hotová, ale zároveň je deset večer, takže podle společenských měřítek už mám dělat něco „co mě baví.“ Počkat, ale já dělám to, co mě baví! Chvilku jsem tam seděla s prsty na klávesnici a vychutnávala si ten moment. Mysl se zasekla. Zkrat. Došlo k přepsání nějakého mechanismu uvnitř mé osoby: „Moje povinnost je moje zábava. Nic nemá přednost, je to totéž.“

Práce a aha moment

Ten večer jsem byla jak u vytržení. Já dělám to, co mě baví! I život doma přináší povinnosti, ale zároveň je to radost! Mám radost z vypraného prádla, jak voní, z čerstvé postele, uvařeného jídla, čisté podlahy i odevzdané práce. A hele, oni to jsou zároveň povinnosti! Jak je to možné? Ano, občas (často) „nestíhám“, ale paradoxně právě odstup od povinností a vstup do radosti mi to pomůže stihnout. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív? Jednoduše. Věta: „Práce a teprve pak zábava,“ tuto možnost nepřipouštěla.

Byl pátek večer a práce se stala zábavou

Ještě teď se nechávám chytit do vlastní pasti povinnost vs. zábava. Je to ve mně natolik „zažrané“, že musím hlavě nejednou připomenout, že už víme, že to může být totéž. Jakmile se v tomto módu ocitnu, jde všechno tak jakoby samo. Dokonce i děti se najednou učí rády, pomáhají rády, neprudí. Příkladem může být i jeden večer, který mě svou exotikou a zároveň obyčejností úplně vyrazil dech. Byl pátek někdy v říjnu, když jsem vytáhla žehlení (Znáte věty: „Příště si toho nenechám tolik. Udělám to dřív.“? Tak to je ta situace…). Děti kupodivu nechtěly pohádku. Syn přišel k jídelnímu stolu a začal tvořit vlastní písanku, protože mu psaní dělalo radost a měl pocit, že úkolů dostal málo. Dcera si z radosti počítala malou násobilku a já žehlila. Když by se mě někdo v tu chvíli zeptal, co cítím, má odpověď by byla: „čirou radost“. I když jsme vlastně dělali „povinnosti“, byla to zábava. Cítila jsem se celistvá. Protože se mě však nikdo nezeptal, jen jsem se tiše usmívala a vdechovala tu atmosféru.