Tak přesně to mě napadlo, když jsem si uvědomila, že z toho stromu spadnu. Vlastně jsem to věděla ještě před tím, než jsem na tu větvičku lezla. Jenže vršek nabízel tak lákavou nabídku – úplně zralé zraloučké moruše. Smály se na mě a já neodolala. Zatlačila jsem ten pochybovačný hlásek (tedy v tu chvíli opravdu řval) a začala se drápat na strom. Čivava trochu znejistěla, ale protože je se mnou už zvyklá na ledacos, jednoduše dřepla a čekala, co se bude dít tentokrát.

Chvilku to vypadalo, že jsem hysterčila zbytečně. Když se větvička, na které jsem stála zahoupala poprvé, usoudila jsem, že to štěstí úplně do krajnosti hnát nebudu a začala slézat. V tu chvíli jsem uslyšela křup. Měla jsem asi setinu vteřiny na to se rozhodnout, zda nedůstojně spadnu a v lepším případě si narazím jen zadek anebo se „udržím“. Haha. Svalstvo vystavené skutečnosti, že mě má držet na kmínku řeklo pápá a já stejně jako hasič sjela po kmeni dolů. Na rozdíl od hasičů jsem však měla holé (ne ruce) nohy.

Pes se zvedl s výrazem: „Aha, už jdeme.“ Vyklepala jsem tedy listy z pod trička a moruše pro tentokrát nechala být. Značně rozvrkočena a trochu třesoucí se jsem se stala majitelkou škrábance, ze kterého uniklo pár kapek krve. Dozajista tuto lýtkovou aplikaci do rána ozvláštním i veselými barvami modřínového typu. Nicméně já tu marmeládu z moruší zkrátka vyzkouším! Ale raději až příště. Teď se omluvím svému vnitřnímu hlasu, který způsobně stojí se založenýma rukama a vysílá zprávu, že mi to říkal, dám si na nohu led a přečtu si něco o moruších.