Rada, abych své dítě nechala „vyřvat“ a ono usne mi nikdy nebyla sympatická. Zároveň jsem ale nehodlala uspáváním trávit doslova hodiny a pak se z pokoje plazit s dovedností pokročilého ninji. Prostě jsem za tím celým dnem chtěla už zavřít dveře a být zase „normální“. Přesto jsem při jejich usínání zůstala a nelituji.

Záviděla jsem kamarádkám, které zabouchly dveře a prostě nechaly dítě usnout. Vždy jsem přemýšlela, jak se to dělá. Zkoušela jsem různé metody, ale výsledek bylo jen trápení. Pro obě strany. Když jsem tam jednou zase v té tmě seděla a funěla nad „promarněným“ časem něco mi v hlavě secvaklo. Podívala jsem se na ty dvě postavičky v postýlkách a uvědomila si, že vlastně nevím, kolik času ještě zbývá než přijde chvíle, kdy o mou přítomnost v dětském pokoji nebude zájem. Uspávání dětí nabralo nový rozměr.

Když ve tmě zmizí čas

Čas zmizel. Jen jsem se dívala. Děti jakoby něco vycítily a slezly ke mne. Dlouho jsme se tulili a já najednou vůbec nespěchala. Jak jsem se začala uvolňovat, stalo se něco nečekaného. V pohrouží tmy začaly děti mluvit. Najednou jsem se dozvídala tajnosti z jejich světa, kladly otázky, na které ve dne nebyl čas a nebo odvaha, vyprávěly. Řešilo se vše. Od vesmíru, přes koňské dostihy až po škraloup na mlíku. Někdy jsem neznala odpověď. Třeba když přišla řeč na Boha, budoucnost nebo smrt. Uměla jsem jim předestřít jen svůj pohled a vyzvala je k tomu, aby hledaly i oni samy. Přicházely se zajímavými myšlenkami.

Bylo jednou jedno městečko…

Nepamatuji si pohádky, proto jsem každý večer na přání jednu vymýšlela. Zadání bylo jasné. Musí to být o zvířátkách a jejich městečku. Postupně se nám virtuální městečko rozrůstalo o orly, osly, koně, lvy, želvy, zlaté rybky, velryby i mravence. Dokonce i dinosaurus zde získal roli. Nejprve jsem vyprávěla jen já. Pak jsme se začali střídat. I malý syn (v té době mu mohly být necelé čtyři) se snažil vymyslet příběh. Jejich fantazie mi brala dech. Inspirovaly mě. A oni získávaly sebevědomí. Uspávání dětí se stalo vzájemným pohlazením.

Řekni, co se ti dnes povedlo?

Vedle pohádek jsme si každý den vyprávěli, co se nám za ten den povedlo, líbilo, bavilo. Velmi často jsme zjistili, že na jednu situaci jsme se každý dívali úplně jinak. Zatímco já „trpěla“ tím, že něco nešlo podle plánu, děti ta změna vlastně bavila. Také jsme mohli nahlédnout do toho, co kdo vlastně dělal. Jak se děti přesunuly do institucí, nabrala tato fáze na intenzitě.

První mám tě rád

Velkým pokrokovým stupněm při uspávání dětí byla věta: „Mám tě rád.“ Nevím, jak u ostatních, ale v mé rodině původu se náklonnost či láska projevovala absencí kritiky. Taky tím, že se pro člověka „něco“ udělalo. Existovala tam velká podpora, přesto slovní či jiné vyjádření neexistovalo. Domýšleli jsme si. Ocitla jsem se však v situaci, kdy já svým dětem chtěla sdělit to, co jsem hluboce uvnitř cítila. Musím připustit, že bylo pro mne velmi těžké to vyslovit. Pomohla mi tma. „Mám tě ráda,“ řekla jsem synovi i dceři a jako by praskla velká kra. Od té doby tím končíme den. Odcházím, až když slyším pravidelné oddechování.

Jsou situace, kdy se práce a povinnosti nakupí a já nemám čas uspávat. Taky mohu být úplně unavená. Jenže teď už to není trápením, když odejdu dřív než usnou. A ano, občas tam usnu s nimi, protože se nedokážu od toho místa klidu vzdálit.

Co mě dojalo nejvíc? Kdy mi dcera řekla: „Jsem ráda, že jsem se k tobě narodila. Jsi skvělá maminka.“ A víte co? Bylo to za světla!