Okamžik nového roku je pro mne v určitém smyslu velmi důležitý. Nevím, zda to řídí nějaké hodiny uvnitř mě nebo jsem jen ovlivněna přemírou literatury na toto téma, každopádně dobu od zimního slunovratu po Silvestr vnímám jako období konce a začátku. Dříve jsem tento fakt přehlížela, ale poslední dobou si vždy dovolím takovou malou revizi. Co přinese nový rok?

Vzpomínky na uplynulé

Více než kdy jindy se v tomto období hrabu ve fotografiích. Fotím ráda a hodně. Zatímco dříve jsem se soustředila na krajinky, detaily a zátiší, s narozením dětí je tématika poněkud dynamičtější. Každý rok tvořím fotoknihu s tím, co jsme absolvovali. Sama jsem někdy překvapená, co všechno se během roku událo, jak moc jsme toho zažili a někdy vlastně i přežili. Myslím si, že právě toto zastavení a ohlédnutí se nám dává možnost posoudit, kde na své cestě jsme. Uznávám, že ne vždy je tento pohled radostný, protože alespoň já si čas od času musím připustit, že ne vše bylo se mnou v souladu. Někdy je pohled dokonce pořádně na pytel, třeba když bolestně ukončím nějakou pracovní spolupráci, která vlastně zkrachuje na neschopnosti vzájemně komunikovat. Tyhle momenty, kdy fotky projíždím si však musím i pomyslně poplácat po rameni. Některé věci, situace či vztahy se skutečně posunuli.

Nový rok za dveřmi

Výrazný bod pro mne v prosinci je zmíněný slunovrat. Opravdu tuto chvíli vnímám jako mezník mezi starým a novým. Ještě pár dnu (přibližně do Vánoc) jsou dny ještě krátké, ale poté se začnou prodlužovat a je jasné, že i tento rok se světlo do našich života vrátí. A to navzdory veškeré „temnotě“, kterou jsme každý z nás nějakým způsobem vnímali do této chvíle. Jakmile se rozdají dary pod stromkem a já mám příležitost pozorovat dar, kolik členů rodiny ještě je schopno a ochotno se sejít, začnu vnímat rok kalendářní. Mám takový rituál. Pod stromečkem obvykle objevím nový diář. Jeden den si sednu a zapisuji si znovu barevnými fixami svátky, narozeniny, důležité události následujícího roku. Tak nějak si ten další rok začnu ohmatávat, alespoň takto.

Nový rok a seznam přání

Během tohoto období „temna“ a revize mi samozřejmě začnou v hlavě i uvnitř těla klíčit různé pocity, myšlenky, emoce, děje, příběhy. S vědomím toho, kde jsem najednou začnu (i s tím novým diářem) vykukovat do budoucna. Moje mysl nabídne tvorbu předsevzetí. Byly doby, kdy jsem si na to skočila a sepsala si seznam přání. Během roku jsem se nestačila divit, jak se začala plnit. Jenže úplně jiným způsobem, než jsem si představovala. Například jsem si přála, aby s námi manžel trávil víc času. No, takže nejdřív přišel o práci a pak onemocněl. Hm… Přání splněno, ale… Po této zkušenosti vím, že přání je třeba brát vážně a zároveň jim nechat jejich vlastní svobodu a život. Zjistila jsem, že přání „na sílu“ se splní, ale cena, kterou zaplatím, je pro mne příliš vysoká. Nepřestala jsem si „přát“, jen jsem otevřená možnostem a variantám, odkud se přání splní, resp. jsem připravena na variantu, že toto přání není pro mne, a tak k jeho naplnění nedojde.

A jak je to s předsevzetím?

Chtěla bych říct, že jsem nikdy nečinila předsevzetí, případně, že jsem je dodržela déle než do února. Touto cestou jsem si prošla podobně jako asi každý. To, co dělám nyní není předsevzetí v pravém slova smyslu. Je to kombinace přání a vize, co by se mi líbilo, aby se v následujícím roce dělo. Tato vize je kombinací myšlenek a intuice. Tak trochu se zasním a nabásním, co bych chtěla. Pak si zase dřepnu pěkně na zem a stanovím mezníky k tomu, co jsem pro to schopna udělat teď. Opět je to více o objevování cesty než o dogmatickém stavění pohodlné dálnice. Někdy zjistím, že jsem se zamotala v buši, jindy mě překvapí odpočinek na palouku či pohodlná cesta podél potoka. Často se někam drápu a chce se mi to vzdát, ale něco uvnitř mě ví, že má vize je tam. A tak se drápu. Ne po zádech jiných, spíš odkutávám nánosy uvnitř sebe samé.

Každý rok je něčím nový

Nemám příliš ráda přání, která říkají „Ať je ten rok další lepší než ten stávající.“ Trošku to ve mně vyvolává pocit stavění Babylónské věže. Nejde pořád stoupat, nejde pořád růst. I v životě rosteme, pak se zastavíme a čerpáme zdrojů, až se nakonec začneme zmenšovat a zase zmizíme. A tak je to s roky, podle mě. Některé jsou tu proto, abychom se naučili přijímat prohry (respektive se jejich prostřednictvím obohatili o další možnosti, kudy ne/jít), jiné roky zase přinášejí obrovské dary, jež vnímáme pozitivně (ať už majetky, znalosti, zážitky…). Pro mne je nedůležitější, že každý rok je nový a já dostávám možnost svůj život o kousek obohatit.