Jak často čtu poučky typu: „Nemějte očekávání. Nechte to plynout.“ Zní to tak báječně, že si následně dávám předsevzetí, nemít to očekávání. Vydrží mi to přesně tu pikosekundu, kdy probleskne vysněný slib. Hned následuje smršť myšlenek, jak nemít očekávání případně, co se stane až nebudu mít ta očekávání… Cítívala jsem se zrazená sama sebou, že nedokážu ani takovou prkotinu zrealizovat.

Nedávno jsme v rámci objevování krás naší země navštívili jedno místo na západě Čech, na jejímž stvoření se podílel architekt Santini. Přiznám se, že jsem měla očekávání. K mému překvapení však nebyla ohrožením reality! Tam, kde se má představa setkala s faktem, případně zapadla do nějakého celku, udělala jsem jen vnitřní, aha…

Vlastně si z celé prohlídky pamatuji jen své reakce na to, když má očekávání nahradila realita. Bezbolestně, přirozeně, s pokývnutím hlavy. A možná o tom to je. Očekávání jsou v pořádku, vždyť náš mozek je má v „popisu práce“, jen by neměla nahradit realitu, když se tyto dva světy potkají. Nechat zkrátka prostor k tomu aby realita naše očekávání upravila/přepsala. Ne jiným očekáváním nebo snahou „pokřivit“ realitu, ale jednoduše jim dát místo éterické (snové, jak si myslím že to má být nebo bude) podstaty trochu té hmotné (kterou vnímáme tělesnými smysly).

Možná to je cesta ke hvězdám. Každý sen, který uvidíme či zhmotníme v realitě je jeden schod. A nesou se samy. Jako to schodiště od Santiniho.