Úkol zněl jasně: „Tady máte tričko a vytvořte si vlajku, která bude vaším symbolem.“ Čtyři děti ve věku od 8 do 12 let, které se znaly vlastně od miminek a opakovaně spolu strávily řadu hodin hrami. Nejsou si cizí. My rodičové je sledujeme z povzdálí a i podle mimiky a gest je vidět, že úkol nebude tak lehké splnit. Střídavě se někdo uráží, odchází a zase dusovitě vrací. Nechávali jsme to být a čekali. Jakýkoli kontakt s nimi by totiž končil direktivním rozhodnutím, a to nebylo v plánu.

„Kde jsou ty ostré nůžky?“ přišlo jedno z dětí a mně si vlily slzy do očí. Ukázala jsem směr. Funící dítě odcupitalo. Bylo mi jasné, co bude následovat. A následovalo. Tenká látka trička byla rozčtvrcena a každé dítě si začalo malovat svůj obrázek toho, co v danou chvíli pro něj bylo důležité. Jak své výtvory dokončovaly, nosily nám je ukazovat. Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Vzala jsem psa a odešla se projít. Ty čtyři děti totiž předvedly přesně to, co cítím ve společnosti a na určité hladině mě to bolí.

Blahobyt nás nečiní spokojenější, ale hladovější. Máme vše a přesto chceme víc. Navíc, mnoho z nás získalo pocit, že máme na to, po čem zatoužíme právo, protože… Jenže se ztratilo B. Právo mám jen na věci, ke kterým přijmu i odpovědnost za ně. A to se neděje. Výsledkem je roztrhávání triček a tvoření děl, které jsou pro celek slepou uličkou, navzdory tomu, že se jedinec snaží a výsledné dílo je pěkné. Cílem podle mne není brutální individualita, ale schopnost si tuto individualitu uchovat a zároveň včlenit do celku. A to není populární. Znamená to se obrátit k sobě a stát si za tím, co je se mnou v souladu.

A tak si říkám, že místo zachraňování pralesů, očůrávání hranic mezi státy, okresy a městy, bio-ezo-eko šílenstvím, jehličkováním či nejehličkováním, dotacemi a věcmi, o kterých si myslíme, že na ně máme právo, začněme zjednodušovat a srovnávat věci u sebe a ve svých rodinách. Protože jedině, když budeme vědět, že máme místo, které považujeme za domov a bezpečí, budeme skutečně schopni jít pod jedním praporem. Možná je dnešek tím dnem, kdy si máme vzpomenout, že tu byli lidé, kteří toho byli schopni.