Bílé kuličky pámelníku jsou nestárnoucí podzimní zábavou, která fascinuje nejedno dětství. Když mé děti dospěly do věku, že už je nechtěly požírat, ale užít si s nimi křupavé rozdupávání, objevilo se nečekané téma. Strach.

Paní důstojná

Také si pamatujete, jak v tom největším rauši, kdy už chodník vypadá jak po závodech o nejdůmyslnější plivanec přijde starší (rozuměj v očích dítěte) dáma, která se zkrabatělým obočím poznamená, že jste nevychovaní, sobečtí uličníci? Chvíli nechápete, co se děje a zkusmo ještě pár kuliček bouchnete. Jenže dáma neodchází a mračívá se dál. A to navzdory faktu, že maminka přihlíží a nevypadá, že by tuto hru neschvalovala. „Tak snad jim něco řeknete, ne?“ zvyšuje paní důstojnost v hlase a obrací se na dospěláka, který se do té doby obvykle usmívá nad zázračnou spoluprací dětí.

Kým se staneš?

Slabší jedinci obvykle sbalí děti a s pocitem jakéhosi neurčitého provinění odcházejí (ano, prošla jsem si tím). Ti otrlejší dospěláci své děti lehce spacifikují a jemňoučce práskají dál (ano, též – hlavně ať to moc nebouchá). Případně poodejdou k vedlejšímu keříku, který je ještě obtěžkán kuličkami. Zřejmě zatím nebyl pod atakem dětských praciček. No a pro jistotu se počká, než ta důstojná paní nezmizí za rohem (stydím se, ano). „Proč?“ zeptají se té paní ti nejodvážnější. Když jsem to zkusila já, čekala jsem, že mi paní vrazí pohlavek. Kupodivu se tak nestalo, ale fyzicky jsem cítila, jak mě probodla svým ledovým mečem pámelníkových pravidel.

Pámelníkové převtělení

Ještě zajímavější je situace, kdy vy sami vyhodnotíte, že těch kuliček již bylo vymordováno dost, a tak se do paní aktivně převtělíte. Sice na dětech vidíte, že vůbec nechápou, proč se to děje (keř je obvykle ještě s větvemi u země, kolik kuliček nese), ale vy máte takový pocit důležitosti, že je vlečete pryč. Ta důstojnost přejde obvykle v okamžiku, když se první dítě nafoukne, rozbrečí anebo jednoduše vzdoruje. Pak si v lepším případě uvědomíte, co to provádíte. Jenže… Kupodivu se ta situace příliš nevylepší. Co teď? Bleskne vám hlavou a rozhlížíte se, zda někomu bude vadit, když ještě pár kuliček povolíte.

Cesta z pámelníkové pasti

Jeden rok jsem si dala tu hnidopišskou práci a svým dětem krutě určila množství kuliček, které mohou vybouchat. To, aby zůstalo ptáčkům. Ano, to je ten argument, který zaslechnete nejčastěji. Takže výsledek? Ptáčci na ten keřík nehodili ani bobek, natož aby se k němu přiblížili a něco užrali. Nic. Kuličky si spokojeně shnily a další rok, světe div se, kuliček bylo méně, protože místo zabíraly ty shnilé z loňska. Takže vlastně špatně pro všechny. Pámelník je keř, který je asi nejzajímavější v okamžiku květu, kdy je potravou pro včely a všemožný hmyz (kvete až do srpna). Kuličky zřejmě dříve mohly sloužit jako potrava pro ptáky, ale v městských podmínkách opeřenci dávají přednost spíše popelnicím, krmítkům a výpěstkům na parapetech a terasách. Jen pro úplnost pro člověka jsou kuličky jedovaté.

Pískoviště, scéna dvě

Podobná situace pámelníkovým kuličkám nastává na pískovišti, kde dítě v určitou chvíli zjistí, že po klouzačce se nemusí klouzat jen ono, ale také vše, co unese. Zkusí autíčko, panenku, lopatičku, bratra, čepici a… písek. „Neházej tam ten písek,“ vylítne nejedna maminka dříve, než ji vlastně dojde, co dělá. Pokud nevylítne ona, hysterii obstará nějaká jiná. Jen s tím rozdílem, že ječí na vaše dítě, vás i jen tak všeobecně. Je tou uvědomělou. Já sama jsem se stala svědkem, jak mé tělo přepralo danou chvíli a letělo utírat klouzačku, kam (naštěstí jen) mé dítě naházelo kamínky velikosti mikroskopické částice. Pak jsem se zamyslela, proč vlastně? A ejhle, scéna nepodobná pámelníku… Klouzačce se samozřejmě nic nestalo. Maximálně nějaké dítě v růžových šatičkách či bílých kraťáskách jednoduše nebylo výstavní.

Programy, ach ty programy

A tak se mi zdá, že se v nás občas spustí nějaké programy, které už dávno nejsou (nebo možná nikdy nebyly) kompatibilní s aktuálním dějem. Neseme je v sobě z různých důvodů. Já to svádím na potřebu „dělat věci správně, aby nás okolí přijalo a mělo rádo“. To alespoň mě někdy nutí vymýšlet ptákovinosti, se kterými nejenže nejsem v souladu, ale ještě působí řadu komplikací. Hodí se mi do těchto chvil také věty typu „protože se to tak dělá vždycky“ nebo „to se nedělá, to ví každý.“

Čas na vzpouru

Možná je čas na vzporu. Ne vůči okolí, ale vůči těm programům v nás, které se spustí například při pohledu na pámelník nebo písek na klouzačce. Já osobně jeden čas vymýšlela trasy tak, abychom pámelníky minuly. Vězte, že je to docela výkon vzhledem k tomu, že ve městě jsou doslova na každém kroku (ten pták by musel pojít, kdyby to vše požral). Je třeba si uvědomit, že míra „co je s námi v souladu“ je v každém z nás (nemůžeme své strachy a tužby přenášet skrze výhružky a manipulace na druhé). Pokud máme jen trochu zapnutou citlivost na sounáležitost, tušíme, že cílem není likvidace keře (nebo klouzačky), ale přirozené objevování a zkoušení. Ano, je třeba dát věcem hranice, ale není to ostnatý drát, který si tam necháte navíc přidělat důstojnou paní (ať zvenku či zevnitř).

A upřímně, já raději budu chodit po těchto pámelníkových plivancích, které jsou jasným důkazem dětské radosti, než po rozdupaných hovn*ch psíků od těch starších důstojnějších paní. Musím přeci pochopit, že už se kvůli hůlce neohne, a tak chodník i okolní trávu zdobí nevoňavé výrůstky všech tvarů i konzistencí.

Přeji příjemné pámelníkové orgie…