Štěstí, neštěstí, láska, manželství, kytička, růžička, dítě, smrt…

Někdy mám pocit, že život se od této dětské říkanky, která doprovázela skákání přes švihadlo, příliš neliší. Když c(í)tíme svůj rytmus, je to tanec, radost, přirozený sběr zkušeností. S každým dalším skokem jsme jistější a nalézáme nové možnosti. Jsme vlastníky svých chvil. Díky tomu, že máme uvědomění si sebe, tušíme, že i ta nejtěžší chvíle má svůj čas odchodu a je jen jedním z bodů našeho bytí. Stejně jako ta sebekrásnější. Jenže občas se nám do skoku něco připlete a my svůj rytmus ztratíme. Je v podstatě jedno, zda se snažíme zdokonalit dokonalé, prodloužit si preferované chvíle nebo se přízpůsobit kolektivnímu rytmu lákajícího Krysaře. Dojde k zaškobrtnutí, vyhození z rytmu, možná pádu a zastavení. V lepším případě uvízneme v příjemné kapitole, ale co když se nemůžeme odrazit ode dna nějaké těžké chvíle?

Podle mě je důležité vzpomenout si a respektovat svůj rytmus. První pomoc nám usilovně buší v hrudi a vybízí k tanci. Máme i dech, který má na starosti život v nás. To, zda uvidíme kolem sebe peklo nebo ráj v mnoha případech souvisí s tím, zda jsem schopen (a ochoten) čelit tomu, že je to jiné, než mé představy. Důležité je, že ať uvidíme cokoli, víme, že tančíme svůj příběh.