Jsou chvíle, které si za rámeček nedám. Tedy dobrovolně, myslím. Jsou to okamžiky křiku, vzteku, bouchání do stolu a dramatických odchodů z místnosti. Možná to životu dodává šťávu, ale mně ji to spíš bere. Navzdory všemu však bývá konec dost překvapivý. A to nejen pro mě.

Na scénu vstupuje dikobraz

Pracovně se v takové neradostné momenty nazývám dikobraz. Neradno se přibližovat, bolím na dotek. Rodinní příslušníci kolem mě chodí po špičkách a já před sebou vlastně taky utíkám. V tuto chvíli si myslím, že mám jasný důvod v tomto stavu setrvat. Například dcera neuměla slovíčka z angličtiny, synovi po šesté upadla kostička lega nebo vznesl po třicáté páté stejný dotaz. Zkrátka samé důležitosti. Časem obvykle zjistím, že mi v tom moc dobře není a chci to jinak. Odhodit bodlinky je ale dost nesnadné.

Šnečku, šnečku, vystrč růžky…

Jak vystoupit ze svého obranného vězení je téma další fáze. Jistě na to existuje řada psychologických pouček, rad a metod. Je pravda, že ve světlejších chvilkách se některou z nich snažím aplikovat. Většinou však končím jako v případě, kdy se snažím pochopit nápovědu k počítačovému problému. Jednotlivá písmenka, a dokonce i slova chápu, ale smysl celku mi uniká a problém trvá. Takže se ocitám někde na úrovni šneka, kdy „dělám jakoby nic“ a pomaličku osahávám území.

Elegantní lítost

Jakmile ustoupí energie naštvání je připravena lítost. Ach to je emoce, to vám povím. Lze se v ní koupat libovolně dlouho. A kolik vlasů si lze u toho vytrhat, slz uronit a dramaticky vzdychat. Lítost se navíc jeví tolik oprávněná, že? Mám jasné důkazy, že jsem se chovala jako tur domácí, případně jen jako kur. Každopádně rozhodně ne dospěle a už vůbec ne mateřsky. Teď je mi to zkrátka líto. Jenže, co se odehrálo se již odehrálo a já musím čelit důsledkům. Než mi to dojde, koupu se v lítosti.

Tanečky přiblížení

Jakmile se lítost nabažila, byl čas se vrátit. Dříve jsem volila taktiku nátlakového monologu, kde jsem jasně vysvětlila, co ten DRUHÝ (!) udělal v mých očích blbě a já holt neměla jinou možnost než se naštvat… Výsledkem byla hádka, slzy, naštvání… Obvykle opět moje. Nikdo mě přeci nechápe! Měla jsem pocit, že komunikuji. Teprve časem mi došlo, že obviňuji a snažím se vyvléct zodpovědnosti za své jednání. I teď volím formu rozhovoru, ale mluvím o tom, co já osobně pociťovala v situaci, která nastala. Neobviňuji ani neomlouvám, jen popisuji svou reakci, jak to na mne působilo. Výsledkem bývá reakce druhé strany v podobě: „Ale já to tak nemyslel.“ „Já to tak nechtěl/nechtěla.“ „Já tomu rozumím, ale na mne to tak působilo,“ odpovídám já. Cesta i náruč se zase otevírá.

Únava jako restart

Po takových chvílích následuje únava. A ta často uvolní zbytek vláken k situaci sporu, kterých se držím, abych „neztratila“ tvář. Už však není co držet. Zůstává jen touha se posunout. A o to vlastně ve finále jde. Dramatické chvíle, v našem případě doprovázeny řadou efektních prvků, přinesou nějaké rozhřešení. Je těžké si tyto poklady vyzvednout. Často je náročné je i zahlédnout. Objevují se totiž jakési vzorce chování, automat, který jsem převzala někdy v pravěku („protože takhle se to dělá“). Ustoupit z těchto mechanismů lze jen po zkušenosti, že pro mne nejsou vyživující. Takže ve finále si zpětně vážím i těch chvil, kdy bouře zuří. Věřím, že časem zvládneme i trošku mírnější verzi poučení.