Zpravidla víme, co nechceme. V ideální případě, co určitě nechceme. Jenže, co chceme? Zdá se to jako hraní se slovíčky, ale když se ocitnu s dětmi na hřišti, uvědomím si pouhým pozorováním okolí, že málokterý rodič říká, co chce. Působí to na mně spíš, jako bychom byly společnost zákazů. Avšak bez jasné definice, co tedy povoleno je. A to podle mě není efektivní komunikace s dětmi. Tedy alespoň mně to tak docela nefungovalo. Zákaz totiž měly tendenci obejít a nebo prostě ignorovat.

Seš normální?

Sedím na hřišti a čtu si. Sen, který se během let stal realitou. Po očku sleduji, kde se ty mé malé postavičky zhruba pohybují a nezasahuji. Tohle hřiště není oplocené, přesto se nebojím, že by někam utekly. Lezou po drobném svahu, občas zvednou klacek nebo list. Někdy jim ujede noha a dřepnou do špíny. Nic zásadního se v mých očích neděje. Jenže pak se do té zdánlivé idyly ozve jekot: „Kam to lezeš? Seš normální?“

Nejistota okamžiku

Maminka vedle mne peskuje dítě za něco, co ty mé prostě dělají. Její dítě neví, co si o tom má myslet, a tak se zkouší vzpouzet. Ty moje se dívají na ně i na mě. Holčička začíná plakat a její maminka přitvrzuje: „Podklouzne ti noha a umažeš si ty kalhoty. Já věčně prát nebudu. A jestli toho nenecháš, jdem okamžitě domů.“ Moje děti zkouknou svoje kalhoty, totálně zaprasené a nenápadně se ke mně plouží. „Mami, vadí, že jsme špinaví?“ ptá se dcera. Usměju se: „Ne, jsme na hřišti. Jen na sebe a okolí dávejte pozor.“ „Ok,“ řeknou a odběhnou se zase popelit do svahu.

Komunikace s dětmi: Co je správně?

Ano, věta o „normálnosti“ párkrát zazněla i v naší domácnosti. Výsledek? Jednou mi dítě odpovědělo: „Ano.“ A já zůstala přimraženě stát. A pak se začala smát. Má recht. Ani já vlastně nevím, co je normální. Jak by to mělo vypadat, jak chutnat a vonět? A přišlo chvilkové osvícení. Myslím si, že „normální“ má každá rodina nastaveno individuálně. Existují nějaká pravidla společnosti, která víceméně shrnuje biblické Desatero, ale ty drobné niance okolo si vytváří rodina sama. Tak aby mohla fungovat a vzájemně se cítit v bezpečí. A komunikace s dětmi dává tomuto prosotru rámec. Pokud jsou věci „jen“ zakázané, dítě považuje vše ostatní za „povolené“. A vzniká řada třecích ploch. Svou roli jako rodiče tedy chápu spíš jako definici nějakých „hranic“, které jsou pro nás bezpečné (vyloučím činnosti, které se mi z různých důvodů v dané chvíli a situaci nelíbí). I díky tomu se podle mně dítě orientuje v dění okolo sebe výrazně lépe. Někdy je možná diskuze, ale jsou situace, kdy na ni není prostor.

Komunikace s dětmi: Proč to chci zakázat?

Zajímavou otázkou, než vyhrknu zákaz se stala myšlenka: „Proč nechci, aby to dělaly?“ A odpovědi jsou vskutku zajímavé. Někdy proto, že se bojím, co řeknou lidi okolo. Ano, přesně tak, lidi okolo. Co o nás vědí, aby mi do toho mluvili? Neohrožujeme je, přesto cítím někdy tlak, že věci řešíme jinak než oni… Jindy jsem to já, kdo má v situaci strach. To jsem se už naučila sdělit. Mnohokrát se však musím zastavit a zeptat sama sebe: „Co vlastně chci říct? A je nutné to říkat?“ A občas zjistím, že věta, která mne svrbí na jazyku je jen falešnou představou té pochybné správnosti. Nedůvěry, že bych to měla mít nějak pod kontrolou. A tak místo podpory jsem spíš jak biřic. Tahle fáze je pro mne nejtěžší. Třeba když skládají prádlo a já vím, že se mi bude hodně těžko žehlit… Jenže oni to nedělají schválně.

Míň zákazů, větší jistota

Dřív, než něco zakážu, snažím se na situaci ve své hlavě podívat i z jejich úhlu pohledu. V našem slovníku se samozřejmě vyskytuje i zápor. Naše „ne“ je však opravdickým záporem a nebojíme se ho použít. Občas se nám vloudí i hravé „ne“, kdy nás však prozradí úsměv. Ale i to do života patří, obzvlášť, když máme lumpačivou náladu. Avšak jsou nějaká pravidla hry. Jsou jednoduchá a jasná. Zároveň existuje jasné vysvětlení, proč se něco dělá konkrétním způsobem. Jedná se třeba o přecházení silnice, pohyb v kuchyni, když otevírám horkou troubu nebo slívám těstoviny, čas oběda, učení. Jsou chvíle, kde se časem může „ne“ změnit na pokusné „ano“. To, když dorostou do věku i schopností, že já uvnitř zjistím, že jim už věřím, že to zvládnou (třeba chodit ze školy samy, mít ostrý nůž).

Komunikace s dětmi: I rodiče dělají chyby

Jeden z nejtěžších momentů bylo v mém životě před dětmi připustit, že to já jsem špatně. A nemusí nutně jít o emoční svět. Stačí měkké a tvrdé „i“ v češtině či zaokrouhlování v matematice. Chudák dítě se už s pláčem zoufale snaží najít řešení, které pořád vychází tak, jako poprvé. Nervozita vzájemná. Jak takovou situaci řešit? A jde to? Ano, i proto je otevřená komunikace s dětmi podle mne důležitá. Rodiče jsou totiž překvapivě taky lidi, i když si to jejich menší ratolesti často nemyslí. Alespoň ty moje jsou přesvědčené, že vím všechno. A to je velký závazek. Jenže mým úkolem není být pro ně všemohoucím Bohem, tedy možná trochu ano, ale zejména matkou, která jim ukáže, že ve světě se i autority mohou plést a je tedy důležité ověřovat a věřit i svému úsudku.

Jak jste to udělala, že si spolu hrají?

Naše „ne“ a „zákazy“ jasně definují náš prostor. Často se mi osvědčilo, že pokud něco „zakážu,“ protože si ulítnu na vlně falešné dospělosti, děti najdou jiný způsob, jak dosáhnout svého. A to o dost nebezpečnější. Proto zákazy šetříme, ale přítomny jsou. A jak poznám, že je to správný směr? V danou chvíli obvykle ne. Jsou chvíle, kdy ve mně pochybnost hlodá. Ale pak jsou situace, kdy například sedím na zmíněném hřišti a na rozdíl od většiny ostatních maminek nemám strach, že se „něco“ stane. I když se už občas stalo. Projevuje se to tím, že sedím, nepobíhám pod atrakcemi a nekladu hysterické instrukce a neplyvu zákazy. Pokud se mi něco nezdá, stačí se tím směrem zadívat. Děti obvykle tuto změnu rychle vycítí a jemné pokývání/zakývání hlavou stačí. A nebo se přijdou jednoduše zeptat. Jednou si ke mně přisedla uřícená maminka a zeptala se: „Jak jste to udělala, že si spolu hrají?“ Myslím, že lepší razítko jsem si přát nemohla.