V jedné skupině jsem narazila na zajímavou diskuzi. Týkala se toho, zda ženy na mateřské hloupnou nebo ne. Tato studie byla vypracována nějakou „prestižní“ společností, jež došla k závěru, že ano. Nejdřív jsem se chtěla urazit, ale pak jsem se nad tím svým zhloupnutým mozkem zamyslela.

Během svého života jsem zažila několik paradoxních situací. „Věděla“ jsem s naprostou samozřejmostí, že někam nemám chodit. Prostě celé mé tělo doslova trucovalo. Ale hlava vymyslela několik desítek argumentů, proč tam jít. A co myslíte? Ano, já šla. Hlava je přece vůdce, nebo ne?

Obvod kruhu a správně vyplněný formulář

Asi je jasné, jak celá situace dopadla. Ano, na svůj pocit „nelez tam“ jsem si vzpomněla přesně v okamžiku, kdy přestal jet výtah, rozbilo se auto anebo jsem dostala naprosto nečekaně dveřmi do kolena. Jenže, sotva se mi tělo (intuice) prostřednictvím svého emočního nebo fyzického projevu (husí kůže, pot či ztráta dechu) snažila něco naznačit příště, už už tady byla analytická mysl s jasným důkazem, kdo je tady pán a má tedy pravdu. V tomto období jsem měla poměrně dost modřin – fyzických i psychických, zato jsem celkem obstojně zvládla vypočítat obvod kruhu a vyplnit formulář žádosti o dovolenou. Asi jsem ještě byla chytrá.

Dítě jako klíč do nové dimenze

Někdy mám pocit, že ty děti mají víc práce než my dospělí. Jednoduše proto, že v nás musí znovu probudit instinkty, které jsme pod těmi všemi excely, wordy, pravidly, hesly, pin kódy a formuláři pohřbili. Jistá pravidla by společnost mít měla, to nepopírám. Hranice vzájemného fungování vytváří pocit bezpečí. Na druhou stranu by podle mne měl víc než zákon fungovat zdravý rozum a nastavení si neškodit. Analytický mozek nám tedy dává jiný pocit bezpečí. Mám se totiž s čím srovnat, v průměru a tedy normální… Jak se u toho cítím bývá spíš tabu nebo alespoň na druhé koleji.

Intuice: Od analýzy k instinktům

Velkým poznatkem na mateřské bylo, že analytická část mé osobnosti mi je občas spíš na škodu. Ano, dozajista je potřeba poznat, kolik ořechů mám dát do cukroví, jak dlouho nám bude trvat cesta (a vzít odpovídající množství svačin) nebo v kolik hodin mám kde být, ale… Malé dítě na to trochu prdí. Má hlad teď a také vypije tolik, kolik v danou chvíli potřebuje. Ať si tabulky, čas a chytrá doporučení říkají co chtějí. První týdny, i měsíce jsem vzdorovala a snažila se včlenit logiku s příčinou a důsledky. Pak jsem pochopila, že mě to spíš zatěžuje. A tak jsem se začala „přizpůsobovat“ (naslouchat) vzájemnému rytmu. Tedy vnímat potřeby své a potřeby dítěte. Najednou jsem začala být víc v proudu a vše dávalo mnohem větší „smysl“. Kupodivu se stihlo i více věcí. Jen ve vlastním pořadí. Začala jsem vnímat, že existuje i něco jiného než analýza, někdo tomu říká intuice.

Líbí se mi tento typ hloupnutí

Znáte ten moment, kdy usnete uprostřed metalového koncertu, ale jakmile dítě jemně zakňourá, tak ho slyšíte přes dvoje dveře? Nebo ten moment, kdy se s trhnutím probudíte a všude je klid? Říkáte si, co to bylo a za 2 vteřiny se probudí dítě? Tak pro mne to je vlastnost, kterou jsem jednoznačně probudila až mateřstvím. Také ten pocit, že se „něco“ děje, když se vše ještě na povrchu zdá v pohodě je k nezaplacení. Troufám si odhadnout, že díky tomuto jino-mozkovému probuzení se občas vyhneme pořádným potížím. A když neposlechu a přeci jen zvítězí falešná zodpovědnost mít to analyticky a tabulkově? Pak přijde nějaký kopanec.

Nemám důkazy, ani tabulky, jen většinou vím, proč věci dělám konkrétním způsobem a za svými rozhodnutími si stojím. V opačném případě mi je nepříjemně po těle. A to se hned projeví v mé náladě, na trpělivosti vůči dětem, zlobí mě situace, které jindy vůbec nevnímám a sama v sobě jsem neklidná. A to můžu mít navenek vše „podle pravidel hry“.

Intuice: Suma sumárum kvadratura kruhu v praxi

Zmíněná analýza tedy asi nelhala. Vyplnit formulář mi v současné době dá zabrat. Zadat do telefonu něco mimo standardní operaci taky není zrovna to nejjednodušší. Na druhou stranu jsem schopna své děti zavolat na hřišti, aniž bych křičela, vycítím, když je něco trápí a poznám, kdy je skutečně třeba zasáhnout. Začala jsem naslouchat (ne poslouchat). Dovolila jsem si mít názor a zároveň ho druhým nenutit. Rozhodla jsem se ukázat svůj vnitřní svět, ale nechat ostatním prostor na ten jejich. Neříkám, že se nespletu, říkám, že objevuji možnosti, o kterých jsem dřív neměla tušení a v mnohém mi život zjednoduší. A že nevypočítám obvod kruhu na počkání? Od toho mám chytrý telefon, ne? Na tomhle vzorci se už pár století nic nezmění, mé děti se ale mění každý den, hodinu i minutu. A já chci být přítomna. Fyzicky i psychicky, nejen podle rodného listu, kde jsem uvedena jako matka.