Nenápadný dotaz devítileté slečny, proč jsem si splnila sen a pořídila si psa (ano sobě, ne dětem) až jako zralá dospělá, mě kupodivu neurazil. Naopak vyvolal za-myšlenku. Co víme o snech, co víme o věku nebo o čase? A hlavně, jak moc se to mění spolu s vývojem našeho životního příběhu? Uvědomila jsem si, že stejně jako mé děti přišly až v okamžiku, kdy jsem jim dala vnitřní ano, i pes se v mém životě objevil až po mnoha dobrodružstvích. A jakmile se objevil (stejně tak děti před ním), jako by zmizela „bolest“ či tlak snad z touhy, kdy tam nebyl.

Někomu jako mně občas trvá zatraceně dlouho dovolit si pochopit, že ten čas na další životní krok je tady. Času samotnému je to však jedno, jednoduše plyne. Vše je nachystáno a čeká. A tak se stává, že mi už není deset nebo dvacet ale jiných cet, když si dárkového balení splněného snu všimnu. Na druhou stranu zjišťuji, že ne všechny sny jsem si opravdu přála splnit. Myslím si tedy, že „vesmír“ je moudrý. Nejprve nám nabídne ochutnávku v podobě přání, ale s realizací si počká na okamžik, až bude ten „správný“ čas a my dozrajeme. Pak je to na nás, zda si chceme všimnout. Alespoň u mne někdy na chvíli vítězí trucovitost, namyšlené mávnutí rukou (už to přeci nepotřebuji) nebo zmrznutí (prostě změna je změna). Jindy se věci snažím urychlit a ejhle, skvěle si je zkomplikuji a realizaci jednoduše nechtíc odsunu.

Poznat to „teď“ a následovat ho navzdory okolnostem je asi jedním ze základů řekněme životní, dlouhodobě udržitelné a nehrané spokojenosti. U sebe beru za pozitivum, že alespoň čas od času „něco“ zaslechnu, otočím pozornost tím směrem a pak rozvážně vykročím.