O tom, že život je jako skládat puzzle jsem pravidelně slýchala na seminářích s ezoterickým nádechem. Přišlo mi to tak trefné. No a pak jsem jedno začala skládat.

Fáze první

Dcera dostala od kamarádky puzzle běžícího koně. Na krabici bylo napsáno 1000 kusů a po rozbalení se ukázalo, že mají nejen velmi podobný tvar, ale i barvu. Celý obraz se skládal výhradně z hnědé, bílé a jakési domodra. Nadechla jsem se a vydechla. Jde přeci o kvalitativní čas s dětmi. Obvykle puzzle totiž skládáme dohromady. Začali jsme s tříděním. Po dvou hodinách jsme byli schopni identifikovat, že některá hnědá je spíš černá a jiná zase spíš dožluta. Odlesky nebe se také trošku daly rozlišit tím, že na nich ulpělo kus koně. Po třech hodinách byla na všech znát únava. Syna to přestalo bavit a přemýšlel, jak z toho vycouvat. Manžel v pravidelných intervalech chodí a podporuje: „To nejde složit.“

Fáze druhá

Syn doznal, že obrázek koně jej k extázi nepřivede a vyhýbá se stolu s puzzle obloukem. Dcera ještě statečně pár hodin třídí. Výsledkem je několik podobně barevných hromádek. Manžel repertoár zatím nezměnil. Věta: „To nejde složit,“ se stala jakousi mantrou, ke které se sem tam přidala otázka, proč že to děláme. Spojily jsme první dílky a máme z toho opravdu nefalšovanou radost. Pomalu si všímáme, že modrá i hnědá mají různé odstíny. Dcera seskládá kus nohy a zad koně než to definitivně vzdává. Já si dolévám sklenici vína a pokračuji.

Fáze třetí

Manžel mi vysvětluje, jak ho irituje, jak je to složitý. Nevím sice proč, když on neskládá, ale má potřebu mi to sdělit. Samozřejmě vedle věty, že to nejde složit. „Jak nad tím můžeš trávit čas?“ ptá se, protože si je moc dobře vědom, že si ukrajuji z doby, kterou si obvykle pečlivě střežím pro sebe. Krčím rameny a pokračuji. Malé dílky se pomalu stávají většími kusy a už je vidět i to, že se z puzzlíků vyloupne kůň. „Ty jsi hustá,“ kontroluje každé ráno syn můj noční výkon. Pár dní je tradicí, že sedím se sklenkou vína nebo rumíku u stolu a hledám malé podobnosti, které by mohly tvořit větší celky. V této fázi už rozeznávám i ty nejmenší detaily barev a odlesků. Vlastně to začíná jít rychle. Kůň je na světě.

Fáze čtvrtá

Mantra o tom, že to nejde složit se někdy v této době přestala ve slovníku manžela vyskytovat. Chodí se dívat na mé posuny a vlastně ho to začíná zajímat. Hromádek významně ubylo a už to není tak strašidelné. Přesto nastává asi největší výzva. Modrá s modrou a hnědá s hnědou. Začnu zemí a s nadšením zjišťuji, že ta výzva je sice výzva, ale mé oko je natolik vytrénované, že poznávám, jak odstíny k sobě pasují a tak ještě ten večer pokládám poslední zemský dílek.

Fáze pátá

Vystoupit na nebesa evidentně není tak jednoduché. Seskládat nebe v tomhle puzzle by o tom mohlo vyprávět. Citlivost k barvám i tvarům ze mi vyšvihla na maximum a tak polehoučku postupuji. Přes veškeré úsilí však vím, že to dnes nedám. Je jedna v noci a ráno moje povinnosti nezmizí. Zvednu zrak přesně ve chvíli, kdy manžel zvedá ruku k dílku, který chce umístit. „Opovaž se,“ vyjeknu na něj. Chce se opovážit a tak skoro ječím, že na to nemá sahat. Že si to chci doskládat sama. Chvíli zvažuji, že puzzle přemístím do ložnice, aby na něj nemohl, ale pak si řeknu, že paranoia nebude dobrým krokem. Jdu spát.

Fáze šestá

Stačí mi jediný pohled, abych pochopila, že manžel na mou žádost nedbal a kus poskládal. Zvedne se ve mně vztek a chuť se s ním rozvést nebo ho zabít. Jak mohl??? Ječím na něj a on má pocit, že přeháním. „Vždyť jsi říkal, že to nejde. A sotva ti někdo vyšlape cestičku, už to najednou jdeš taky zkoušet?“ Manželův pocit, že přeháním ještě zintenzivní a začíná se nadechovat k velkému gestu, jak zase těch pár kostiček přeci vyndá. Ječím dál a mám v očích slzy. Zrada. Už na to nesahej vrčím. Přichází kamarádka. Mrkne na stůl a čtu jí v očích, že by ráda dala nějaký dílek. „Opovaž se,“ vrčím s úsměvem. „Je mi to jasný,“ couvá.

Blížíme se do finále

Je večer a já postupně dávám poslední dílky. Děti přihlížejí a chtějí se podílet. Jediný pohled na můj výraz je však od tohoto úmyslu odradí. „Už to přesáhlo mez, kdy jsem chtěla pomoci. Teď už to potřebuji dodělat sama,“ vysvětluji víc sobě než jim. Hotovo. Dívám se na to dílo a vím, že jsem to dokázala. Poskládala jsem dílky tak, že mě odměnily obrazem. Nadechnu se, dopiju sklenku a mám takovou tichou radost. „Jak dlouho to tu bude?“ ptá se manžel. „Můžeš to rozbourat,“ odpovídám klidně. Zírá na mě. „OK,“ a obraz několika hmaty rozbourá. Nemrzí mě to. Důkaz, že jsem obraz poskládala si nesu v sobě.

Koňské poselství

Puzzle jsem začala skládat, protože to na mě jednoduše přišlo. Nehledala jsem nějaký proces, události se zjevovaly samostatně, nezbývalo mi než si všimnout.. Takže, co celým tím vyprávěním chci vlastně sdílet?

• Že někdy se život jednoduše zdá neposkládatelný. Ať nám samým nebo někomu z našeho okolí. O samotném procesu to ale neříká nic. Je to jen představa. Ptám se, kolik toho vlastně žijeme „jen“ v představě?
• Že nejdůležitější akcí je akce sama. Že teprve tím, když něco udělám se něco pohne a já získám zkušenost, která mě posune dál. Nejde to přeskočit. Citlivost získáváte tím, že situaci věnujete pozornost delší dobu a zkoušíte.
• Že lpět na výsledku (ať už z jakéhokoli důvodu) nám nedá prostor poskládat si další obrázek příběhu.
• Že je úplně jedno, co si o vaší snaze myslí i to nejbližší okolí. Tento názor totiž víc hovoří o nich než o vás.  Rozhodnutí něco udělat nebo neudělat je prostě na vás.
• Že v určité fázi života začnete pár osob zajímat proto, že jste něčeho dosáhli a oni jednoduše získali chuť být u toho. Opět je na vás, zda jim to dovolíte nebo ne. Vězte, že se nebudou stydět říkat, že vám pomohli.
• Že bránit si hranice je sakra těžké a někdy voní zklamáním.
• Že dosáhnout cíle vás naplní vnitřní radostí.

Život jako puzzle?

Když se vrátím ke své původní myšlence, že život je jako puzzle, pak bych k tomu dodala, že tak jednoduché to asi nebude. Život nemá k dispozici „návod“, resp. obraz finále. Navíc nevěřím, že máme všichni během života za úkol obraz poskládat. Někdo třídí dílky, jiný už vidí kousek obrázku, někomu chybí jen pár posledních dílků. Život jednoduše není honem za obrazem dokonalosti, ale prožití každého dílku, jako by sám už byl už dokonalý. Každá zkušenost, která se nám podaří opravdu prožít pak do našeho příběhu zapadne na své místo. Někdy se spleteme a musíme to opravit, jindy spěcháme a neprožijeme to zcela, občas se ztratíme nebo dílek založíme. Tak jako tak, já osobně se těším na další puzzle výzvu.