Smrt je téma, které ve mně vyvolává mrazení, ale také pokoru. Smrt je téma, na které jsem se velkou část svého života bála i pomyslet. Smrt je zároveň něčím, co mi umožnilo ochutnat i jemné tóny života. Jak jsem začala vnímat svou životní cestu, až ke smrti.

Mami, já nechci, abys umřela

Pamatuji si, jak jsem tuto větu šeptala já jako dítě. Seděla jsem v křesle schoulená do klubíčka a plakala. Tiše mi tekly slzy a opakovala ta slůvka o smrti jako mantru. V té chvíli mi totiž došlo, že jsem na této planetě jen návštěvníkem. A co hůř, i moje rodiče jsou tady jen návštěvníky. Moje maminka tenkrát přerušila přípravu oběda, hladila mě po hlavě a šeptala, že zatím neumře. O několik desítek let později se najednou toto téma objevilo i v mé vlastní rodině. Dcera vylezla z postýlky, pevně mě chytla kolem krku, zabořila nos do místečka pod mým uchem a zašeptala: „Mami, já nechci, abys umřela.“

Smrt: Jak utéct před bolestí?

Seděly jsme na podlaze a choulily se k sobě. Neměla jsem v tu chvíli odpověď, a hlavně jsem si uvědomila, že téma smrti v mé mysli narostlo do obludných rozměrů. Nedokázala jsem se ani dívat na filmy, kde byla smrt přítomna, dokonce jsem se bála pořídit domácí zvíře, abych nemusela čelit jeho „smrti“ a bolesti s ní spojené. A teď mám dceru! Srdce mi tlouklo a mě došlo, jak své emoce držím pěkně pod kontrolou a snažím se příliš „nezacitovat“, protože, co když to, k čemu přilnu, zmizí? Smrt pro mne byla tak velkou bolestí, že jsem se jí snažila vyhnout za každou cenu. Ten malý hlásek dcerky mi však připomněl, že život není „jen“ bolest, ale také obrovská láska. A tu jsem teď díky ní cítila v každé buňce svého těla. O to blíž však byla smrt.

Babička: Moment zlomu

Výraznou osobou mého dětství byla babička. Byla ostrovem, kde jsem měla možnost projevit svou skutečnou osobnost. Milovala jsem ji i každou chvíli, kterou jsem s ní mohla strávit. Jednou však u nás doma zazvonil telefon. Bylo ráno. Podívala jsem se na svou maminku, která telefon zvedla. Okamžitě mi bylo jasné, že se „něco“ stalo. Ani v těch nejhroznějších snech mě však nenapadlo, že bytost pro mě tak blízká právě zemřela. Setkaly jsem se s maminkou očima a já v nich zahlédla, že je něco hodně špatně. Položila telefon a šla mi naproti. „Babička,“ zašeptala. Bylo mi osm. Otočila jsem a mířila k oknu s jedinou myšlenkou, že jdu za ní. Bydleli jsme v 9. patře. Dny pak plynuly v takové zvláštním šeru. Čekáme u sousedky a mně nedovolí se na babičku jít podívat. Střih. Svítí lampa, závěsy jsou zatažené. Sleduji to mihotavé světlo a už nemám sílu plakat. Střih. Je pohřeb a já si vydupu rozloučení. Střih. Jdu se na babičku podívat. Stojím za sklem a zírám na tělo. Poznávám tvář i účes, ale kde je babička? bleskne mi hlavou.

Všechno tohle se mi vybavilo v okamžiku, kdy sedím s dcerou v náručí v jejím pokoji.

Jak jsem zastavila kyvadlo emocí

Se smrtí jsem se ve svém životě samozřejmě potkala vícekrát. Uvědomila jsem si však, že od smrti babičky jsem pořádné emoce projevila až v okamžiku, kdy mi po 14 letech zemřela andulka. Plakala jsem tak moc, že jsem své rodiče doslova vyděsila. „Nech toho, byl to jen pták,“ argumentovala maminka, která se zřejmě bála, abych smutkem neonemocněla. Teprve mnohem později jsem se dozvěděla, že po smrti babičky jsem se asi na rok přestala smát a stáhla jsem se do vlastního světa. Bolest ze ztráty zřejmě na můj dětský organismus byla moc a v danou chvíli nešla překonat jinak než emoce silou přibrzdit. Kyvadlo emocí se však houpe tak moc, jak si dovolíme je prožívat. Pokud utlumíme ty, které „nechceme“ (v mém případě bolest a strach ze smrti), pak se kyvadlo nemůže zhoupnout ani do těch pozitivních vln.

Smrt: Rituály smíření, které máme k dispozici

Je tomu pár let, kdy jsem se rozhodla, že smrt musí v mém životě získat nějaké zdravé místo. Postupnými kroky (semináře, konzultace, byliny, studium…) jsem se dostávala z paralýzy strachu k akceptaci existence konce. Prošla jsem si i obdobím smutku a s ním spojených slz, které jsem si nedovolila do té doby vyplakat. Dostavil se i křik, bouchání do země, dupání, truc či apatie. Pak jsem si jeden rok všimla podzimu. Toto období mám ráda pro jeho barevnost, ale i mlhy a tichou atmosféru. Najednou jsem pochopila, že Dušičky nejsou do tohoto období umístěny náhodně. Navzdory tomu modernímu běsnění je trocha té melancholie na místě. Je to období, kdy procházíme vnitřní revizí, abychom se mohli setkat se svými kořeny a blízkými, kteří tu už nejsou. Já intuitivně začnu v tomto období zapalovat svíčky a dovolím svým vzpomínkám se občas zatoulat do míst, kde to stále ještě pobolívá. Také si dovoluji plakat, když cítím smutek. Nezapomínám však na to, že je třeba vydat se zase dál.

Knihu o minulosti není třeba mít otevřenou stále

V souvislosti se smrtí se mi často vybaví verše Jiřího Walkera, neboť mě svým způsobem uklidňovaly. Smrti se nebojím. Smrt není zlá. Smrt je jen kus života těžkého… Uvědomila jsem si, že nikdo nemáme razítko na zítřek. Že prostě máme tuto chvíli a je na nás, jak ji strávíme. A pak máme možná další tuhle chvíli, která opět nese potenciál všeho, co si umaneme. Zkrátka život je plný chvil teď, které můžeme prožít. Minulost se samozřejmě neztratí, je naší součástí a bez ní bychom nikdy nebyli tím, kým jsme teď. Jenže řada událostí je skutečně „minulost“. Není třeba ji zapomenout, ale také není třeba mít záložky ve všech bolestivých momentech, které se udály. Je dobré vědět, že tam jsou a mít možnost se k nim vrátit (pokud je to třeba), ale nemusíme se v nich koupat stále.

Smrt je možnost žít

Myslím, že přístup ke smrti je ukazatelem kvality našeho života. Pokud si její blízkost uvědomujeme, nedovolíme si život promarnit (ať už nečinností, děláním něčeho, co nás ničí nebo přehnanou aktivitou ve smyslu „carpe diem“). Smrt je větší než my, ale zároveň se na nás nepovyšuje. Smrt dává životu smysl, protože jinak bychom pravděpodobně vše odkládali „na potom“. Přítomnost smrti nám také dává jasnou zpětnou vazbu, že navzdory všemu, co se děje, my ještě žijeme. Máme svoje teď. Nádech a výdech jsou toho jasným důkazem. Jakým způsobem žijeme už je věc jiná. Že život nejde podle našich představ? Za to nemůžeme vinit smrt a ani se jí proto bát. Můžeme však každé teď začít něco dělat pro změnu. My sami, ne někdo zvenku.

Jsou chvíle, kdy si přítomnost smrti uvědomím na 120 %. Následně jí však svým způsobem i poděkuji, protože mé vnitřní hodnoty se rázem přerovnají do (pro mě) správných škatulek. Najednou není třeba nic odkládat, není třeba dál „nenávidět“, mít rád mohu hned, řadu témat jednoduše přestanu řešit i diskutovat, a hlavně, a to je maximálně zarážející, začnu cítit život uvnitř sebe.

Tady je teď

Svým způsobem je mi jedno, co následuje po smrti. Věřím, že život má hlubší smysl než jen fyzické tělo, ale je to právě fyzické tělo, které nám život na této planetě umožňuje. V čím lepší kondici jej udržím, tím lépe budu schopna přijímat „signály“ jemného charakteru, jež mě mohou řady situací uchránit. Takže pečuji nejen o psychiku, ale i o tělo. Smrt beru jako připomínku, že čas na život mám vyměřený. Nejen já, ale všichni, se kterými se setkávám i všichni, kteří jsou mému srdci nejblíž. Vnímám blízkost smrti, budí ve mně respekt a pokoru, ale zároveň nemám potřebu na ni zírat a pohybovat se v předklonu. Zkrátka „vím“, že je vždy poblíž. Měla jsem chvíli tendence „pochopit“ i tu část za, ale pak jsem se rozhodla spíše soustředit na chvíle, které mám k dispozici tady a teď. Na to „potom“ třeba dojde jindy. Dovoluji si, aby mé kyvadlo emocí zabrousilo do obou stran a vnímám, že život dokáže být skutečným darem ve své radosti i bolesti.