Den začíná jako každý jiný. Vstávám dříve, abych měla alespoň chvilku sama pro sebe. Zapínám počítač a vím, že mám ještě hodinu než se začnou budit ostatní. Otevřou se dveře a dovnitř vklouzne rozcuchané dítě. Uvelebí se mi na klíně. Za chvilku slyším pleskání chodidel toho druhého. Vetkne se na klín a tulíme se. To vypadá jako super ráno.

Jenže… Čeká nás další den domácí karantény. Není to o moc jiné než obvykle, přesto je něco cítit ve vzduchu. Takové dusno. A situace na sebe nenechá dlouho čekat. Nadšený syn ukazuje svůj výtvor pro třídu. Každému jednotlivému žáku i paní učitelce ručně vyrobil malé knížečky. Pojmenoval je a moc se těšil, jak jim tím udělá radost. Chci ho u té radosti vyfotit, abych to mohla paní učitelce poslat. Projde dcera: „Mamííí, že se Terezka píše se z?“ Bezmyšlenkovitě kývnu a fotím. Syn ztratil úsměv.

Ještě chvíli mi to nedojde. Pak vidím, jak zklamaný syn odstrkuje dvě knížky a v očích malé slzičky. Nechápu. Co se zase děje? „Jsem úplně blbej,“ používá obvyklou frustrační mantru. Skvělý. Protočím panenky a nálada letí dolů… „Co se zase stalo?“ ptám se. „Mám to celý blbě,“ ukazuje syn na výtvory. Cvak. Aha. To snad ne. Terezky tam má se „s“. Lavina se spouští. Teď už i dcera tuší, že to nebylo úplně optimální. Je ale pozdě.

Sedíme u stolu. Je ticho. Já se snažím předstírat práci, ale emočně jsem samozřejmě jinde. Hm. Chytám se za hlavu. Nenenenene. Děti čekají, zda bude následovat řev či hrobové ticho. Tentokrát jsem zvolila výchovný proslov. Snažím se jim vysvětlit, že takhle to fakt nepůjde. Každému se může něco nepovést a v procesu učení jsou chyby a omyly naprosto přirozené. Tiše na mě zírají dva páry očí. Tak to bude dlouhý den, bleskne mi hlavou. „Nerad dělám chyby,“ ozve se syn. „To já taky,“ připouštím: „Přesto do našeho života patří. Důležité je si jich všimnout, nemaskovat, ale napravit či změnit, pokud můžeme. Chyby nám ukazují, kde je třeba ještě pracovat.“

Syn se přijde natulit. „Mrzí mě, že jsem tě naštval,“ říká. „Naštvala jsem se sama,“ odpovídám: „Tys jen vytvořil situaci, která pro mne byla těžká.“ Tak dneska dopoledne to na výkonnostní hvězdičku nevypadá. Po chvíli se syn oklepe a odejde. Naštvání je pryč. Teď ještě něco udělat s dcerou. Po chvíli i ona najde způsob, jak se s tím vším vypořádat. Přesto je celá atmosféra křehká.

Jdeme tedy na učení. Uvidíme, co ten náš den ještě přinese. Nezbývá nám však nic jiného než najít způsob, jak to zvládnout.

Tyto situace jsou u nás na denním pořádku. Někdy jsou náročnější, jindy se rozesmějeme a jsou hned pryč. Svým způsobem je mám ale ráda. Zpětně samozřejmě. V danou chvíli pociťuji často zklamání, lítost, vztek nebo na mne dopadne únava. Na druhou stranu skrze ně se mnohdy uvolní nahromaděné napětí, které skrytě bublá pod povrchem. Takže, opravdu se nám to dnes nepovedlo?