Nevím, jak vy, ale já často slýchám větu, že si mám počkat na správný čas. Zdá se to moudré. Jenže… Analytická část mé osobnosti hned hlásí, že by ráda, teda alespoň přibližně věděla, kdy to bude. „Ahaaaa. Noooo. Takže nevíš, zda ten správný čas už byl, je teď nebo teprve bude,“ hádá se se mnou. „Nevím,“ připouštím. „Tak mě s tím dej pokoj,“ vyhlašuje mysl. „A jak mám tedy počkat na ten správný čas?“ zůstávám ochromena.

Jaro. Myslím, že nás víc nenauči vnímat správný čas než jaro. Pro mnohé, i mě je to symbol znovuzrození, ale vedle toho je to dokonalá práce s time managementem, vzájemného naladění a světe div se, správného času.

Všimli jste si, jak určité květy vyraší v dané oblasti v jeden konkrétní moment? Prostě „tady a teď“ v praxi. Má to samozřejmě své „logické“ vysvětlení = jednoduše se potřebují opylovat ve stejný čas. Jenže kdo jim dá ten impulz? A jak to, že nepochybují?

Napadá mě, že kdybychom i my lidé dokázali vyslyšet tyto impulzy, které tu evidentně jsou a rozkvetli v podobné časy, možná by svět začal být místem vzájemnosti a souhry, nikoli soutěživosti a poražených. Navíc bychom vnímali, že rozdílnost není na škodu, naopak rozšiřuje možnosti. Také, že individualita je důležitá, ale bez celku jsme ničím. Stejně jako celek bez individuality je „jen“ trávou. Možná by nám též docvaklo, že kvést celý rok není zrovna praktické, že náš rozkvět odkvete a přinese plody a pak následuje odpočinek, abychom znovu a jako poprvé mohli vykvést.

• 

• 

• 

• 

• 

•