A je to tady. Dítě polehává, pokňourává anebo je naopak k nezastavení. Zkrátka a dobře, chová se divně. Chvilku se přesvědčuji, že se mi to jen zdá, že atmosféra v okolí dítěte se vůbec nemění, ale uvnitř vím, že bacil útočí… Otázkou jen zůstává, jak vážně to testování imunity proběhne tentokrát.

Škatulata, škatulata

Změřím teplotu a je to tam. Začíná postupné rozbalování překvapení, které k nám zavítalo prostřednictvím ne-moci. Co to bude tentokrát? Je mi jasné, že spánek na pár dní zase nepřipadá v úvahu. Můj organismus nastaví tykadla pozornosti a bude monitorovat vše, co se kde šustne. Nastává domácí stěhování. Nemocné dítě se mnou do ložnice, zdravé dítě zůstává v pokoji a manžel se přemisťuje na pohovku v obýváku. Akce nemoc zahájena.

To už jsou zase nemocný?

Když někomu odříkám kamarádské kafe, protože zrovna řeším horečku jednoho z dětí, nejednou zaslechnu „To už jste zase nemocní?“ Pokaždé mě to zarazí. Jak zase? Věřím, že „normální je být zdravý,“ jak nějaký chytrý filozof prohlásil, ale… Jsem realista. Při pohledu z okna vidím špinavé ulice a zácpu aut, v obchodech zoufale hledám skutečné „jídlo“, takové ranní vstávání, život v městském bytě a mnoho dalšího jsou ukazatelé, že většina z nás tak docela nepraktikuje harmonický život v souladu s přírodou. Žijeme způsobem, kdy jsme vystaveni řadě rizik, které nějakým způsobem zvládáme. A někdy to holt končí, že na chvíli vyhrají jakoby ti „špatní“.

Ty jim dáváš prášky?

Tohle byla otázka, která mě úplně vyvedla z konceptu. Cítila jsem se dokonce vinna. Ano, dala jsem svému dítěti paralen nebo dokonce antibiotika. Proč? Protože jsem v danou chvíli neměla jiné řešení. Neumím až tak dobře zacházet s bylinnou říší a už vůbec mi nedělá dobře dívat se na bolesti, které dítě má. Sama jsem občas v situaci, kdy jednou za pár let potřebuji chemický lék. A jsem skutečně ráda, že tato možnost existuje. Ulevit si od fyzické bolesti, vyspat se, nabrat trochu sil a pak začít skutečně bojovat. Nejde o to spoléhat na kouzlo chemie, ale využít jejího rychlého náběhu, dát se do kupy a začít bojovat třeba zrovna přírodnější cestou. Navíc vždy máme možnost tělo následně vyčistit. Věřím, že forma léčby je také hodně o důvěře v konkrétní styl. Pokud bezmyšlenkovitě pojídám bylinky, homeopatika, kapičky či chemii (případně vše dohromady) jen za účelem udržet se v tempu, pak se v mých očích nejedná o snahu se vy-léčit.

Psychika až na prvním místě

Důležitým faktorem je psychika. Mám vypozorováno, že nemoc přichází v okamžiku, kdy se tělo dítěte nějakým způsobem oslabí. Paradoxně to nemusí být špatné počasí a chybějící mikina. Jsou to často psychické výkyvy, které z nějakého důvodu vzniknou. Takový vztek bývá u nás pravidelným spouštěčem nemocnosti. Když ničeho jiného, tak alespoň rýmy. Takové bolesti břicha jsou též zajímavou událostí. A to nemluvím o záhadných jednodenních horečkách. Pokud tedy cítím, že jsou děti unavené, snažím se zpomalit.

Není nemoc jako nemoc

Jsem doma a své děti skutečně vidím doma. Zdá se to jako klišé, ale zjistila jsem, že děti nechám doma dřív, než nemoc skutečně propukne. Takže ano, možná jsme častěji nemocní, ale možná proto, že vyhlásím klidový režim už v okamžiku, kdy se mi něco nezdá. Výsledkem bývá relativně klidný průběh choroby. Ale samozřejmě to umíme i dramaticky… Jsme tedy možná častěji nemocní, ale beru to tak, že organismus s něčím bojuje, tvoří si protilátky a potřebuje klid. Jsem za týden mimo instituce raději než za dlouhodobě vleklé potíže v podobě astmatu, ekzémů či jiných chronických obtíží, kdy sice děti chodí do školy, ale vlastně jsou nemocní…