Na první pohled se ten náš svět může jevit prazvláštně. Je skoro s podivem, že drží pohromadě. Jsou tu věci důležité, nedůležité, ty, kterých si cíleně všímáme a ty co jednoduše přehlížíme. Taky takové, kterých se bojíme, jiným se vyhýbáme nebo o nich nemluvíme a některé zase honíme, toužíme po nich a vyhledáváme. Až sem řekněme víceméně dobrý. Obvykle svůj názor známe (i když jej třeba neprezentujeme veřejně). Skutečný „problém“ nastává v okamžiku, kdy se o těchto kategoriích začnou bavit dva lidé. A co teprve, když se strhne diskuze ve skupině. Rázem se ty myšlenkové škatulky dobré/důležité/nežádoucí… mísí, mění, mizí a zjevují dokonce nové. Jednotliví účastníci totiž najednou zjistí, že mají ty kategorie úplně jinak!

A to je teprve zmatek. V lepším případě se vše odehraje jen vtipnými glosami, v horším příjdou na řadu ostrá slova nebo fyzické forma přesvědčování. Otázkou zůstává, lze určit, kdo má pravdu? Kdo to určí? Zkrátka a dobře, splašená důležitost je pro mne jak rozbouřené vlny na moři. Zatímco na hladině se to vaří, burácí, bublá, pění a zpravidla ničí, čím hlouběji se noříte, tím méně vás to, co se v těch pár metrech svrchní vody vlastně děje, zajímá. Z tohoto pohledu je ta důležitost vlastně nedůležitá. Jen epizoda, která svým způsobem přejde sama.

Vnímám, že pokud neumíme ocenit to malé kolem nás, neuvidíme ani to velké. Zahlédneme jen kousek, a problém bývá, že každý dle svého osobního příběhu, jiný. I když všichni koukáme na strom, jeden vidí větve, druhý se zaměřuje na korunu jako celek, třetí zírá na kořeny. Pak jsou tu tací, co strom vidí celý a nehádají se s těmi, kdo ještě vidí „jen“ svůj díl. Já osobně se poctivě dívám kolem sebe, kochám se a občas potkám malý detail, který mě uhrane. Možná to bude střípek, který mi pomůže pochopit nejen sebe, ale i to, co nás vzájemně spojuje a ne rozděluje.