Co vlastně?

Během soužití s dětmi mám momenty, kdy si říkám, že to asi dělám špatně. Impulzem k takové myšlence může být víceméně cokoli. Zkráta něco se krutě nedaří. Obzvlášť v okamžicích, kdy se jedno dítě vzteká, druhé trucuje a žádná z mých „akcí“ nevede ke klidné domácnosti, si připadám dost uboze. Kde jsem udělala chybu? Ale udělala jsem ji?

Jsou totiž chvíle, kdy poznám, že mé snažení má smysl. Jen to holt nevidím hned. Někdy to dokonce zatraceně trvá! Pak to ale přijde. A já mám možnost sledovat, že má snaha ukázat, že je lepší být si vzájemně oporou než nepřáteli, že z každého úskali vede nějaká cesta (i třeba zpátky), že emoce máme nechat proplouvat a ne se jich za každou cenu držet, skutečně zasela semínko, které nesměle vzrůstá.

„Pěkně si tu ležte. Já se jdu teď učit, ale pak zase přijdu. Mám vás rád,“ slyším syna z vedlejšího pokoje. Zbystřím. Přijde do kuchyně a nic nekomentuje, čímž moje zvědavost ještě vzroste. Chystá se do školy, a tak trpělivě čekám. Sotva za ním zapadnou dveře, vydávám se do pokojíčku.

A tam, v posteli mají ustláno jeho oblíbení plyšáci. Nevím, jaká semínka jsem přesně zasela svým konáním či nekonáním, ale vím, že stojí za to pečovat a podporovat ta, která vedou k vzájemnosti. A na důkazy si zkrátka musím počkat. Nebo se na ně vyprdnout…