Řada psycho a ezo směrů radí, abychom vystoupili z komfortní zóny. Tedy zóny, kde cítíme bezpečí. Měla jsem pocit, že to dělám. Jenže i v tomto směru jsem na sebe hrála zajímavou hru. Prostě jsem komfort rozšířila o oblast, kam jsem se rozhodla „vystoupit“.

Vystoupit z čehokoli totiž není tak snadné a troufám si říci, že sami se k tomu obvykle neodhodláme. Je třeba často vnějšího impulzu, který s něčím uvnitř nás zarezonuje a krok je učiněn. Paradoxně si toho nemusíme všimnout hned. Tedy alespoň já to zdánlivě minula… Teprve zpětně mi došlo, že přesně tak jsem přistupovala ke své roli matky. Mé pochybnosti, zda jsem dobrá matka alespoň na chvíli umlkly právě v okamžiku, kdy jsem nestihla utvořit falešnou představu a byla jsem doslova ze své komfortní zóny vykopnuta. A co víc. Vlastním rozhodnutím…

Já to zvládnu

Až do tohoto víkendu jsem měla pocit, že jsem celkem ostřílená v mnoha oblastech lidského bytí. Že takzvaně zvládnu „všechno“, co si umanu. Je pravda, že děti mě z tohoto omylu často vyvedou, ale… Tentokrát přišel těžíš kalibr.

Ne, nestalo se nic vážného. Zkrátka jsem se rozhodla podpořit vztah s dcerou tím, že s ní vyrazím na arteterapeutický víkend v přírodě. Co je na tom závadného, ne? Po známých jsem sehnala potřebné vybavení – karimatky, spacáky, celtu, čelovky, rybičku i teplé funkční prádlo. Jako dítě jsem strávila většinu prázdnin pod stanem, takže víkend bude brnkačka, ne? Pro jistotu jsem přidala ještě pláštěnku z divadla a jako srab ještě jednu pro sebe. Holinky nepotřebujeme, ne? A bosé boty zvládnou vše…

Náraz komfortu

Je neděle. Dávám telefon do režimu letadlo. Připadám si jako matka roku, jak jsem dceru pěkně vyvezla a budu jí věnovat „ten“ čas. Kus mě samozřejmě cítí, že je tento víkend něčím výjimečný, ale mé ego ještě frčí na vlně „to zvládnu s přehledem“. První zemětřesení přichází hned v neděli podvečer. V půl osmé vyráží tlupa odhodlaných rodičů se svými dětmi ven. Prší. Ne trošku. Lije. Oblékáme pláštěnky a boty. První kilometr to vypadá romanticky. Je duha, běhají srny. Po druhém kilometru se ochladí a setmí. Přibude deště, zvířat, vody i bahna. Naopak ubývá světla. Bosé boty sice dávají rovnováhu, ale mokré jsou už minimálně hodinu. V určitou chvíli to vzdávám a jednoduše chodím vším, co na cestě leží. V půl desáté vytahujeme čelovky. Přeci jen v hustém lese se hodí. Skupina přestala mluvit. Jak dlouho ještě? Domů jsme došli po jedenácté. Padáme do postelí a neseme si zvláštní chuť osobního vítězství.

Noc mimo představivost

Domečky pro víly není nic složitého, že? Jenže my máme za úkol si takový domeček vytvořit v realitě. Jsme vysláni do lesa, kde si máme najít místo pro spočinutí. Ne napořád, jen pro tuto noc. I když, což ještě nevím, se noc bude jevit jako nekonečná… Zkušenosti s dětským stanováním nepomohou. Držím půjčenou celtu a asi tři kilometry lana. Zaplať pánbůh za ně! Po vzoru městské paničky uvazuji mezi stromy něco, co později vyhodnotím jako haciendu nad srázem. Umisťujeme karimatky. Sprchne a mé stavení drží. Je mi jasné, že pokud přijde průtrž, mé velké postavené gesto nás příliš neochrání. Na těch pár snítek jehličí však zatím stačí. Nadšeně sledujeme západ slunce, v tichu samoty pozorujeme ptáky, kteří nám létají doslova nad hlavou a smějeme se toaleťáku zapíchlému na jedné z větví. Začne se stmívat…

Věřím ti

Je půl deváté. Večeře se přemístila z mističek do nás a s postupujícím stmíváním usuzujeme, že je čas vlézt do spacáků. Romantika. Přesně 15 minut, než se totálně setmí. Ležíme a na obličeji i uvnitř nás cítíme změnu. Vzduch není jen chladný, je jiný. Z tmy se ozývají zvuky, ke kterým chybí obrazová část. To není film. To je realita. Ležíme v lese pod kouskem umělé nepromokavé látky. Není moc, co by nás mohlo ochránit, pokud by se příroda rozhodla využít svých sil. „Já ti věřím,“ řekla dcera a usnula. A já si uvědomím, že jsem najednou opravdu matkou. Bez pochybností, příkras i pouček.

Noční prozření

Oči se mi rozšíří, vidím i tmou. Jsem vyděšená a zároveň odhodlaná. V jedné ruce držím píšťalku, v druhé zavírací nůž. Pro jistotu si poblíž umisťuji ještě vyřezaný totem (přeci jen má špičku). Vrchol paniky vznikne v okamžiku, kdy něco hluboce zaštěká. Že se jedná o srnce se dozvím až ráno. Divoká prasata považuji za samozřejmost, stejně jako sýčka, ježka a řadu dalších obyvatel lesa. Postupně se uvolňuji a usínám spánkem, který je zároveň bdělostí. Ulevuje se mi až při svítání. Opět se změní krajina, naladění okolí i já samotná. Přežily jsme. Je mi jedno, že jsem oblízlá od spacáku, nateklá od nedostatku spánku a toaleta je v místním borůvčí zpestřena o hejno komárů. Jsme tu. Svou noc jsme přestály.

Kdo jsem

Tuto noc jsem se o sobě dozvěděla víc, než jsem tušila. Umím najít místo, kde přežít. Umím vyrobit domov. Umím být na stráži i povolit. Umím se odevzdat, ale umím být připravena i bojovat. Tato noc mě naučila, že jsou situace, kterými lze jen projít. Nejde si je načíst, vymyslet, nasimulovat, vyzkoušet si je nanečisto či předstírat, že jsou. Nejde je však ani sdílet slovy. A možná o tom je i mateřství. Nesu si v sobě tu celistvost, která obsahovala snad všechny pocity, na které jsem schopna si vzpomenout, přesto byla především jasná. V každodennosti mě neohrožují divočáci ani štěkaví srnci, na druhou stranu bajky nejsou jen pohádkami. Zkušenost, kterou jsem tento víkend získala považuji za jeden z mezníků, jež utvářejí mou osobnost. A spolu s ní i prostředí a vztahy, které žiji. Zkuste i vy najít způsob, jak skutečně vystoupit z komfortní zóny a najít střípek do skládačky.

PS: Bosé boty z první výpravy absolvovaly již dvě kola pračky s extra dávkou prášku. Zatím stopy bahenní vůně nemizí.