Z výrazu život na hraně se stalo něco „nebezpečného“. Něco, co je třeba honem rychle opustit. Respektive, je třeba se vrátit na jednu ze stran, kterou hrana označuje. Jenže, co když je to jinak? Stačil jeden pohled na syna, který zkoušel své akrobatické dovednosti při chůzi na zábradlí a došlo mi, že jít a žít na hraně může symbolizovat něco, kam bychom naopak měli směřovat.

Monáda: Návod v mnoha rovinách

Stačí se podívat na tolik fascinující znak Monády (černobílé jin-jang). Mnoho lidí tento znak čte jako fakt, že je vše propojené a jedno obsahuje i zrnko druhého. To je samozřejmě do jisté míry pravda, ale… Co když je důležitá ta čára uprostřed? Cesta, která nám dává možnost uvidět obě strany mince, aniž bychom se k jedné přiklonili? Cesta, která nebývá rovná a je relativně těžké se na ní udržet.

Kam se díváš?

Když svou pozornost totiž přeci jen upneme k bílému či černému, jež nám na cestě smáčí nohy, jednoduše z cesty sejdeme. Chvilku se v té jednotvárnosti motáme až narazíme na „tečku“ toho druhého a možná si i vzpomeneme, že tu byla cesta. Někdo se ji vydá zase hledat. Na chvilku možná zase ztratíme tu jinou tečku, jež nám existenci jiného připomněla, a možná i začneme pochybovat, že něco jiného je v nabídce, co já vím. Ale máme možnost tu hranu zase objevit, vstoupit na ni a vidět život v celistvosti.

Cesta, která není snadná

Je velmi těžké jít touto cestou, protože z obou stran přicházejí lákadla a „zaručené“ pravdy. Navíc ta cesta je dle mého názoru pro každého trochu jinudy, takže ani nelze dlouhodobě nikoho následovat či „odsuzovat“. Do jisté míry je to cesta osamělá, neboť mnoho věcí je nepředatelných. Přesto bývá plná radosti z toho, že se to děje, neboť nás vnitřně naplňuje (navzdory vnějším událostem). Stejně jako radost syna, který po mnoha pokusech ušel svých pár metrů jako by se nechumelilo.

Co je to hranice?

Touto cestou však zároveň vyšlapujeme jistou hranici/hranu uprostřed světa, který nás obklopuje. Vytváříme zdánlivě rozdělené skupiny, které spolu soupeří nejen o naši pozornost, ale i přijetí. Ve finále nejde ani o jednu, fungují „jen“ dohromady. A myslím, že to je na celé věci nejstrašidelnější. Život na hraně nám dává možnost se na věci podívat jinak, s nadhledem, pochopením (které však nemusí být naším souhlasem) a udělat rozhodnutí, které je dobré pro nás a zároveň neubližuje okolí, kterého jsme součástí. Je cestou k osobní zodpovědnosti, neboť každý krok, který uděláme nebo neuděláme vede ke změně, kterou musíme v prvé řadě přijímat my sami.

Život na hraně? Toto je má cesta

Syn mnohokrát ze zábradlí a své hrany sklouzl na jednu nebo druhou stranu, ale vracel se zpět a zkoušel. Někdy to šlo snáze, jindy vůbec. Byly chvíle, kdy se musel vrátit. Emoce lítaly vzduchem, když to nešlo podle jeho představ nebo naopak, když se podařilo víc kroků, než očekával. Důležité pro mě bylo vidět, že zůstal a zkoušel, jak by jeho život na hraně ještě v tu chvíli byl možný. Neboť lepší návod pro svůj životní příběh jsem si nemohla přát.