Je ráno. Snídám a dívám se na východ slunce. Je krásně. Město se teprve probouzí. Jen sedím a koukám, kaše v misce stydne. Spokojeně si v tom tichém prostoru rána plynu, když si uvědomím, že mé myšlenky jsou od těla opravdu daleko. Zavrtím hlavou a mrknu.

Rozhlednu se kolem sebe. V očích mám ještě tu zasněnou volnost, když se rozhlíží po místě, kde se nacházím. Mozek, ještě ukolébán z virtuální procházky, mlčí. Tady žiju? Za oknem na strom přiletí hrdlička, která se sem už pár let vrací vyvést mladé. Je pár metrů ode mne. Myšlenky nabraly úplně nečekaný směr.

Kdo mi dal právo říct, že tento vzdušný prostor je můj? Kde se vzalo právo kupovat si za peníze vzduch obalený betonem a sklem? Jak poznám jaký prostor je můj, když tady ten dům nebude? Koukám na hrdličku. Hrdlička si mě nevšímá. Kouknu si pod nohy. Nestojím na zemi. Pod námi jsou ještě dva byty. Teprve pak je tam zem. Cítím zmatek. Tak proto se mnozí cítí tak vykořenění, bez energie, bez radosti. Proto utíkají i z luxusních bytu do přírody. Zřejmě nevědomky hledají spojení, které jsme přetrhali. Hlava mi víří.

Najedou se za mnou ozve hlásek: „Dobré ráno.“ Rozcuchané dítko s přetočeným pyžamkem a ospalky v očích mi vyleze na klín se dovařit. A najednou vím, že patřím sem. Přesně sem, do této vzdušné bubliny. To místo není tvořeno jen zdmi. Je tvořeno námi, co zde žijeme. Někdy lehce, jindy s trápením. Vdechnu vůni vlásků. „Stalo se něco?“ Koukají na mě dvě vykulené oči. „Ne,“ zavrtím hlavou: „Jen jsem se na chvilku ztratila.“