Už od malička mám problém s autoritami. Tedy, ne s lidmi, kteří jsou sami o sobě inspirativními jedinci plní zvláštního kouzla, ale s lidmi, kterým společnost přiřkla nějakou roli a oni ji pojali za svou. Jenže jejich osobnostní parametry s touto rolí jaksi nejsou v souladu. Jak šel čas, zrála jsem a zkoušela na sebe různé strategie, jak z této šlamastiky ven. Nakonec jsem pochopila, že musím dovnitř.

Pan učitel

Poprvé jsem se se skutečnou autoritou setkala na střední škole. Základní školu si pamatuji jen matně, a protože jsem záhy pochopila, kde jsou společenské hranice únosnosti, proplétala jsem se všemi osmi stupni víceméně jen se zdviženým obočím a sem tam nějakým domácím pohlavkem. Učitelé mi „nevadili“ řekla bych. Když mi paní učitelka v první třídě oznámila, že tu nejsem pro to, abych se ptala, brala jsem je jako nutné zlo, které se v životě jedince vyskytuje. Protože mi analytické myšlení a schopnost si pamatovat souvislosti byly dány do vínku při narození, měla jsem jedničky, aniž bych se musela příliš snažit. Šok ale přišel na střední škole, kde jsem se navážno poprvé setkala s panem učitelem. A to myslím, skutečným Panem učitelem.

Tuhle hru s vámi nehraji

Prokoukl hry i těch nejotravnějších spolužáků a nás, co si tiše pospávali v první lavici se jednoduše zeptal, zda nám to takto stačí. „Jak stačí?“ Otázka, kterou mi nikdo od první třídy nepoložil. Vlastně to byla první normální otázka, kterou mi ve školství někdo položil. Něco ve mně secvaklo, jak když se nastartuje tichý motor. Pořádně jsem si toho pána prohlédla. Byl upravený, nosil motýlka, měl londýnský přízvuk (to vím až teď) a vlastně vůbec nebyl tak hezký jako tělocvikář nebo ten na fyziku. Bylo v něm však něco, co mě donutilo být vzhůru. Ten den jsem se doma poprvé opravdu učila. Ne proto, že bych musela, ale protože jsem chtěla.

Takhle chutná zodpovědnost

Na hodinách angličtiny vládla zvláštní atmosféra. I ti zlobiví a neučiví seděli a vnímali. My učiví jsme hltali. Zkusila jsem jen jednou, že to mám na háku a dostala pořádně špatnou známku. Byl to šok. Jako špatnou známku??? Já??? Zlobila jsem se na něj i na sebe. Pan učitel byl stále laskavý, ale neustoupil. „O testu jste věděla. Svou šanci jste dostala,“ řekl: „A vy sama jste se rozhodla ji promarnit.“ A já se zastyděla jen při myšlence, že bych se bouřila. Byla jsem to opravdu já, kdo se na to vybodnul a nenaučil. Pravidla byla jasná. Tento pán ve mně vzbudil zodpovědnost a sílu nést důsledky. I když se mi to vůbec nelíbilo.

Dokonalý zaměstnanec

Krátká jiskřička se na dlouho uhasila, neboť další rok už jsme dostali standardní lidský výukový materiál. Ten bohužel příliš inspirativní nebyl. Vyžadoval dril a vyhovoval mu jedinec, který se ideálně prosazoval jen tím, že na většinu otázek vysoukal učebnicovou odpověď. A hlavně, na nic se neptal. Vysoká škola proběhla v podobném duchu. Bavili mě spolužáci a komunita, výuku jsem však zpravidla nepovažovala za tolik zásadní, abych se jí nechala ovlivnit. Naučila jsem se ve věcech orientovat, učit se co je „povolené“ a stal se ze mě dokonalý „zaměstnanec“, který své sny držel pěkně pod pokličkou.

Toto je tvůj nadřízený

Pracovat jsem začala už v prvním semestru vysoké školy. Nepočítám do toho dvě letní brigády ještě na střední škole, ačkoli mi tenkrát ukázaly, co znamená společenská pozice. „Když něco chceš, musíš pro to něco udělat,“ vnímala jsem toto heslo a řídila se jím. Jakmile jsem po škole nastoupila do opravdové „práce“, spadla jsem rovnýma nohama do reality. Zjišťovala jsem, že ne všichni nadřízení jsou skutečnou autoritou. A ejhle, začalo to drhnout. Nedokázala jsem věci dělat slepě podle jejich příkazů, obzvlášť, když byly v mých očích totálním nesmyslem. Začala jsem zase osahávat hranice a objevila kličky, jak to udělat po svém. Chvíli to vypadalo jako cesta. Ale…

Boj s větrnými mlýny

Najednou jsem zjistila, že naše „oddělení“ má lepší výstupy, které si s naprostou přirozeností můj nadřízený vykazuje jako důkaz svého skvělého vedení. Žasla jsem. Netoužila jsem po poplácání po rameni, stačila mi volnost v rozhodování, kterou bych mohla případně s někým konzultovat. Jenže to se nedělo. Jakmile jsem však začala trucovitě pracovat „podle pravidel“ výsledky raketově letěly dolů a já byla označena za problém. Nechápala jsem to. „Tak jak to tedy je?“ Ptala jsem se lidí okolo. Krčili rameny a v koutku kuchyňky mě „utěšovali“. Bojovala jsem s větrnými mlýny. Vysílilo mě to. „Za koho vlastně bojuji?“ Zeptala jsem se jednou. A dala výpověď.

Cesta k pochopení

Zkusila jsem se na pár let „zašít“ do zkostnatělé instituce. Nevydržela jsem ale nedělat nic, a tak rázem můj tým, který jsem však nyní řídila začal zářit víc, než se očekávalo. K mému překvapení ani toto nevyvolávalo pozitivní reakce. Do akcí, které nikdo nechtěl a já šla najednou chtěli i ti ostatní. Cesta byla prošlapaná. Dělala jsem, co mě bavilo a těšilo, snad proto se to odrazilo na výsledcích. Pracovala jsem s lidmi, kteří zpravidla vedli své větší podniky a měla tak příležitost nahlédnout do oken těch, kteří něco vybudovali. Nebylo jim role jen přidělena systémem. Vydržela jsem tři roky, než jsem pochopila, že jsem kolečkem v obrovské mašinérii, která mě semele. Otěhotněla jsem a tuto etapu s narozením dcery nechala za sebou.

Happy end?

Jsem za toto své životní období nesmírně ráda. Proč? Protože jsem si vyzkoušela, jaké to je dostat za dobrou práci pár facek. Jaké to je, nechat si ukrást myšlenky i práci někým, kdo si umí počkat na správný okamžik. Zjistit, že prosazovat něco silou nefunguje. Že mlčet a mít sklopenou hlavu nepřináší ani uspokojení ani vnitřní klid. Že zdánlivě uznávaný společenský úspěch přináší role, které nechci nést. Že mě práce musí bavit a pak jde sama. Že mě baví nalézat netradiční kombinace. Že mě baví dávat věci/lidi/nápady dohromady a posouvat dál. Že některá rozhodnutí sakra bolí, a přesto jsou v danou chvíli jediným řešením. A hlavně, poslalo mě to na cestu, kde jsem se snažila pochopit ne chování okolí, ale sebe. Jaká role je vlastně moje? Možná ta životní. A to mi za to stálo.