Myslím, že rána jsou zajímavý okamžik dne. Ještě na jazyku cítím noční sen a někde za krkem na mě dýchá včerejšek. Před očima se však začíná odehrávat už teď a možna trošku pokukuji i na potom. Ta vteřina bezčasí a bezprostoru je myslím šance ochutnat, že svět kolem nás má mnohem víc vrstev. Mrknutím oka a automatizované zapojení hlavového procesoru mi však tento moment obvykle spolehlivě vymaže a já spadnu do hmotného světa povinností.

Život se však nedá obejít a tak nabízí malé radosti, které nám mohou připomenout tu ranní chvilku, kdy jednoduše jen jsme. U mě zaručeně fungují příroda a třeba esíčka.

Ráda fotím a občas se mi podaří lapit scéna, při které si uvědomím, jak je každý den jedinečný, i když se na první pohled zdá stejný. Ukáže mi, že teprve ocenění životních titěrností nám dává možnost spojovat je do větších celků, kdy chvíle radosti jednoduše existuje bez zdánlivého důvodu. Jenže pro nás osobně tam důvody jsou. Ty malinké radosti, které pro druhé zůstávají obyčejností. Učím se to. Často padám do osidel toho, jak by to mělo vypadat místo toho, abych se dívala, že už to tam mám. Ale pořád jsou tu esíčka a příroda, tak i naděje. A i když toto minu, rána jsou také vždy znovu a přitom poprvé.